O projektu Kontakt


ZPOVĚĎ: „Mám obrovskou chuť prát se s osudem“

středa, 25. 7. 2018 14:00 images/clanky/zpoved-„mam-obrovskou-chut-prat-se-s-osudem“-63.jpg

Fotbal, respektive diváci fotbalu, Tomáše Poznara v posledních dvou letech fackovali ze všech stran. V období slabší produktivity nezískal podporu ani přesto, že je absolutní profesionál, pracant a mimořádně slušný člověk.

A když už momenty, kdy jej zahalila i psychická deka, vystřídaly pěkné časy a v ostravském Baníku mu fanoušci začali rozumět, přišlo další úmorné období. Nakonec se kruh uzavřel a devětadvacetiletý útočník je zpět doma ve Zlíně.

Přes spoustu těžkostí Tomáš Poznar nekope kolem sebe. Vyzařuje z něj chuť bojovat. Více poznáte v jeho exkluzivní zpovědi, ve které se ohlíží za zkušenostmi z Plzně i z Ostravy a dále za složitým děním v přípravě.

Příjemnou zábavu.


„Štace v Plzni i v Baníku mi přinesly obrovské ponaučení. Jsem strašně rád, že jsem tyto kroky udělal, že jsem šel do „světa“ a něco nového poznal. Je to pecka.

Když vezmu Plzeň, udělala ohromný pokrok vpřed a sám jsem viděl, jak lidé v klubu pracují na dalších vylepšeních. Pan Šádek chodí z dveří do dveří, pořád něco obvolává, maká... Šéfové mají jasnou představu o tom, jak by měl klub fungovat, shodnou se na věcech a nápady realizují. Hrozně jim fandím, klub dělají opravdu na evropské úrovni. Hráči mají veškerý komfort a můžou se starat jen o to, aby hráli kvalitní fotbal a vyhrávali.

Je to bomba, tak by to mělo vypadat.

Baník je zase velká značka z hlediska tradice. Ti lidi tam… Martin Lukeš kdysi řekl, že Baník dělají lidi. A to je pravda!

V životě jsem neviděl, že by nějaké město tak žilo týmem. I když jsem byl třeba přát na narozeniny jednomu pánovi, tak se řešil furt jenom Baník. Na fotbale prostě každý byl, každý půjde, vezme děti… Baník je pro lidi srdeční záležitost a je to znát. Obdivuji je, dělají atmosféru, která je úžasná. 

Miloval jsem před nimi hrát. 

Při tomto zápalu lidí si ale člověk samozřejmě prošel i tím, že když se nedařilo, objevovaly se zlé jazyky. Podzim mě potkal v psychické dece a musím říct, že jsem věci snášel fakt špatně. Nakonec jsem přežil a překonal to. Jsem za to rád a už nechci, aby se toto období ještě někdy opakovalo.

Odrazovým můstkem byl pro mě gól s Karvinou, který jsem tolik očekával. Pak už to šlo zase podle mých představ a vygradovalo to super jarem a záchranou v lize. Pomohlo nám, že do týmu přišli skvělí kluci. Kabinu jsem si hrozně oblíbil a moc rád jsem tam chodil, protože tam byla fakt správná parta a sranda. Díky tomu jsem nepochyboval, že situaci zvládneme.

Teď si troufám tvrdit, že kluci budou ještě lepší, že půjdou normálně do první pětky. Přál bych jim to. A přál bych to celému klubu, protože je tam velkorysý majitel pan Brabec, což je fajn chlap. Měl jsem ho strašně rád a dokonce si vzpomínám, že po posledním zápase jsem jej spontánně, velmi emotivně objal. Prostě to tak ve mně bouchlo i za něj. 

Abych dal k těmto vzpomínkám tečku, tak musím říct, že ten region je skvělý a když si mě pak fanoušci trošku oblíbili a měli mě rádi, tak jsem pociťoval obrovské zadostiučinění. Cítil jsem se skvěle a nechtěl jsem nic slevit z nároků. Naopak jsem chtěl makat ještě daleko víc.

 

„Moc děkuju za to, že jsou takoví lidé, jako je Pavel Fořt.“

 

Chtěl jsem v Baníku zůstat. Byla to priorita. Líbilo se mi tam, přišel trenér Páník, který mě dokonale zná, a v kabině se utvořila dobrá parta. Chtěl jsem dál být u rozdělané práce.

Moje situace se řešila. Přípravu jsem začal v Baníku, nicméně po jednáních, kterým jsem úplně nerozuměl, mi ze strany Baníku bylo řečeno, že mě chtějí, ale nejsem priorita. Nezbývalo mi nic jiného než zajet do Plzně. Sedl jsem si s panem Šádkem a společně jsme chtěli najít takové řešení, po kterém budou spokojené všechny strany. Jednání s ním mi přišlo fér.

Pan Šádek nabídl Baníku určitou možnost, kterou Baník nakonec vzal. Jenže jednání pak trvala hrozně dlouho. Přicházel jsem o cenný čas. Furt jsem trénoval s juniorkou Plzně, sezona se blížila a do toho se ozývaly jiné týmy, které o mě měly zájem. Všem jsem řekl, že se chci domluvit s Baníkem a že věřím, že se domluvíme… 

Nakonec to nedopadlo.

Byl jsem z toho hodně smutný. Více už o tom nerad mluvím. Tak to prostě je.

Poté jsem se bál, jak bude probíhat příprava. Přesun do juniorky není pro člověka příjemný. Naštěstí v Plzni ji šel trénovat můj kamarád a bývalý špičkový útočník Pavel Fořt. Vždycky jsem se ho ptal: „Co bude?“ A on říkal: „Budeme makat!“ Říkám: „Výborně, to mi sedí.“

Pavel to rozjel a makali jsme. Nesmírně mě to pod ním bavilo, i když tam byla parta mladých kluků. Byli to klasičtí puberťáci, jako jsme dřív byli my, takže jsem se vrátil do mladých let :-)

Spolupráce s Pavlem byla famózní. Vše nechával na mně, respektive na mých pocitech. Tím, že má chuť, prošel zahraničím a má obrovský charakter, tak veškeré tréninky důkladně promýšlel, snažil se, aby to mělo tempo a i jsme prováděli měření na hodinky. Snažili jsme se fakt makat a někdy jsem byl docela unavený. 

Moc děkuju za to, že jsou takoví lidé, jako je Pavel. Neskutečně mi pomohl a snad teď budu těžit z jeho útočnických rad :-) Kolikrát jsem slyšel: „Jsi tam brzo!“ Nebo: „Natlač se do toho!“ 

 

„Jsem rád za všechno, co mě potkalo.“

 

V průběhu přípravy jsem z ničeho nic začal mluvit s Bohemkou. Námluvy probíhaly s trenérem Haškem, kterého jsem opravdu moc rád poznal. Potvrdilo se, co jsem si myslel, že je to velice inteligentní člověk a skvělý chlap. Fandím mu a teď ho budu ještě víc sledovat. O fotbale má moc pěkné mínění. Děkuju mu za to, jak se ke mně choval a myslím si, že po těch telefonátech jsme se i docela sblížili. Rád jej pozdravím, až budeme hrát s Bohemkou.

Nakonec mou budoucnost rozsekl telefonát Zdeňka Grygery. Ač jako Zlíňák pamatuji spoustu věcí, tak nechápu, opravdu nechápu, jak klub mohl tak rychle zařídit můj příchod. To bylo pár hodin a už jsem se vrátil do Zlína. Byla to neuvěřitelná rychlost a jen můžu poděkovat Zlínu za to, že mi podal pomocnou ruku.

Hned jak jsem do Zlína přijel, tak jsem zjistil, že mám obrovskou chuť. Obrovskou chuť prát se s osudem, se zlými jazyky a prostě s tím, abych byl kvalitní. Moje motivace je ohromná, řekl bych dokonce extrémní.

V této chvíli klub ještě „poznávám“. Vracím se do toho po té době. Ale samozřejmě se tady cítím bez nervozity. Prostředí znám, což je obrovské plus. V útoku se opět potkávám s Lukášem Železníkem, přezdívaným „Palič“, a hodně se o tom mluví. Trenér Bílek hraje sice trošku odlišný styl, takže je to něco jiného, než když jsme spolu hráli v klasickém systému 4-4-2, každopádně už se fakt známe, víme, co ten druhý udělá, a na tuto spolupráci se těším. Byli jsme vždycky poctiví, vždycky jsme si zápas vymakali a můžu k tomu říct i jednu krásnou historku.

Jako nováček ligy jsme hráli doma s Jihlavou, „Palič“ dával jediný gól zápasu, svůj první ligový. A pamatuji si, že v 60. minutě tam byl nějaký přeběh, my jsme na sebe koukli a „Palič“ říká: „Ty vole, já už normálně nemůžu.“ A já říkám: „Ty jo, já taky ne…“ Byla 60. minuta a my jsme byli úplně kožení :-)) 

Tenkrát jsem měl ještě křeče a v 80. minutě jsem střídal. „Palič“ nakonec zvládl celý zápas. Ale přísahám, že po hodině hry jsme byli úplně tuzí, výkon jsme přepálili. Nicméně to nasazení a poctivost nás potom dostaly do těch větších klubů a teď bych na tuto práci chtěl navázat. Myslím, že to očekává i hodně lidí.

Závěrem bych chtěl říct, že jsem rád za všechno, co mě potkalo. Nikdo není dokonalý a je důležité, aby člověk poznával nové věci, které jej posunují nejen ve fotbalovém životě, ale i po lidské stránce. Takové jsem našel jak v Plzni, tak v Ostravě, a dále se budu snažit posunout zase ve Zlíně.

Cítím zde satisfakci z toho, že lidé mě znají, byť mám i své odpůrce.“

 

Zdroj fotek: Jan Zahnaš

Fotogalerie
Další články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace