O projektu Kontakt


Sáďův zápisník: Jak van Bommel volal „Capitano“

sobota, 4. 8. 2018 13:00 images/clanky/saduv-zapisnik-jak-van-bommel-volal-„capitano“-67.jpg

Od první srpnové soboty se zde všichni fotbaloví labužníci mohou těšit na originální zápisky devatenáctiletého Michala Sadílka z Eindhovenu. A věřte, že hned úvodní díl přináší krásné počtení.

Odchovanec Slovácka dostal v letní přípravě šanci pracovat v A-týmu PSV, který v posledních čtyřech letech třikrát ovládl nizozemskou ligu. Do kádru jej zařadil bývalý slavný fotbalista Mark van Bommel, jenž v minulé sezoně vedl Sadílka v týmu do 19 let a po zisku titulu byl povolán na pozici hlavního trenéra áčka.

Více už Vám ale poreferuje ten nejpovolanější - Michal Sadílek alias „Sáďa“ :-)


„Musím říct, že Mark van Bommel hraje doposud velkou roli v mé kariéře. Jsem jen rád, že s ním mám pěkný vztah, že mě minulý rok zvolil kapitánem devatenáctky a teď, při jeho prvním angažmá u dospělého týmu, si mě vzal i do áčka PSV. Je to pozitivum.

Hned na úvodním tréninku na soustředění ve Švýcarsku se mě ptal, jestli jsem to čekal. Říkal jsem, že jsem to vůbec nečekal. Odpověděl mi, že jsem si tuto šanci zasloužil a že teď je jenom na mně, jak se ukážu.

Potěšilo mě to.

 

Přípravu jsem začínal 27. června v juniorce, kam se zařadili skoro všichni hráči z mistrovské devatenáctky. Zhruba na třetím tréninku jsem si po souboji se spoluhráčem natáhl vazy v kotníku a udělal menší výron. Byl jsem odstavený ze hry.

Po následné práci s fyzioterapeuty a v posilovně jsem mohl na nohu pomalu šlápnout. Začal jsem tedy pracovat i venku, což bylo zhruba tři až čtyři dny před soustředěním áčka. V tu dobu jsem si ani nepomyslel, že bych se jej mohl zúčastnit.

Na pátečním tréninku juniorky před prvním přípravným utkáním jsem stále trénoval individuálně a do zápasu jsem určitě nemohl zasáhnout. Skoro na konci toho tréninku, při běžeckých cvičeních, za mnou a za kondičním trenérem přišel fyzioterapeut. Říkal, že mu právě volali z áčka, že jsou spokojení s mou prezentací v minulé sezoně, a že mě chtějí vidět na soustředění s týmem. V tu chvíli jsem jen vykulil oči a nevěděl, co dělat…

Odběhal jsem ještě poslední metry a šel jsem do kabiny, kam za půl hodiny přišel doktor z áčka zjistit, jestli bych byl schopný v pondělí (9. července) odcestovat. Věděl jsem, že by to byla krásná zkušenost a že i přes nějakou bolest bych chtěl jet.

Doktor tomu dal razítko, když řekl, že s kotníkem by to mělo být v pohodě.

 

„Realizační tým v áčku je stejně velký jako počet hráčů v týmu, což je okolo dvaceti lidí.“

 

Soustředění probíhalo v krásném prostředí švýcarských Alp. A bylo fakt nádherné strávit tam deset dní s takovým kolektivem a hráči jako Luuk de Jong, Jeroen Zoet a další. Poznal jsem i nové hráče, například Angelina, který přišel z Manchesteru City. Je to prostě pecka s nimi trénovat a totéž se týká i spolupráce s realizačním týmem.

Na soustředění jsem celou dobu trénoval a hrál jako levý bek. První tři dny jsem si na pozici musel zvyknout a musel jsem hodně dobře naslouchat, abych pochopil, co se po mně bude chtít. Ale myslím, že jsem vnímavý a ten systém, který s van Bommelem trénujeme, jsem víceméně znal z devatenáctky. Byla to trochu sranda, že jakmile asistenti van Bommela rozkládali kuželky na nějaké cvičení, tak my čtyři hráči, co jsme minulý rok byli v devatenáctce, jsme se na sebe vždycky jenom podívali a uculovali se. Už jsme věděli, co to bude a van Bommel se na nás taky jenom usmíval a kroutil hlavou… :-)

Tréninky byly velmi intenzivní. Každý trénink na hřišti trval dvě a půl hodiny. Měli jsme na sobě i GPS, takže jsme viděli, že jsme odběhali fakt neskutečně mnoho metrů. Já jsem byl mezi hráči, kteří odběhali úplně nejvíc, což mě potěšilo. Byla to pro mě dobrá zpráva, že jsem po zranění bez problému fyzicky stačil.

Co se týče ještě zmíněného systému van Bommela, tak je opravdu dost náročný. Van Bommel chce od všech hráčů, aby byli zapojení jak do ofenzivy, tak do defenzivy. Pomohlo mi, že jsem v něm už rok hrál. Každopádně na soustředění jsem se toho hodně naučil a zkušenosti jsem sbíral i v obou přípravných zápasech. Proti Xamax Neuchâtel ze švýcarské ligy jsem na levém beku odehrál druhý poločas a myslím si, že jsem to zvládl. Remizovali jsme 1:1. S Galatasaray Istanbul jsem naskočil do utkání za stavu 2:1 na posledních dvacet minut, zase jako levý bek, a dali jsme ještě třetí gól. Bylo vidět, že v týmu je svěží energie a hodně mladých hráčů, takže impuls od trenérů se projevil. Vypadalo to velmi dobře.

Po návratu ze soustředění jsem naskočil do zápasu za juniorku a následně už se to začalo lámat. Z původních pěti hráčů z juniorky jsme v áčku zůstali jenom dva. Teď je pozice taková, že tým se skládá a čeká se, jestli se někdo koupí, popřípadě odejde, a jak mužstvo bude postavené. Já do toho dám všechno, abych se v týmu udržel, a i když to nevyjde, tak nevadí. Prostě budu muset dokazovat, že bych tam měl patřit.

Ale zatím v týmu jsem, za což jsem rád.

Podmínky a všechno kolem, co mají hráči v áčku, se nedají srovnávat s juniorkou. Jen realizační tým je stejně velký jako počet hráčů v týmu, což je okolo dvaceti lidí. A cokoliv kdy chcete, tak máte k dispozici. Vždycky vám někdo pomůže a i v tréninkovém centru máte úplně vše - od regenerace přes nějakou zábavu až po možnosti, co se týče fitness a věcí kolem těla. Takže jsem opravdu rád, že tohle všechno můžu s áčkem každý den zažívat a že se můžu posouvat dopředu.

 

„Jak si van Bommela pamatuji z devatenáctky, takový je pořád.“

 

Další přípravný zápas jsme odehráli s Olympiakosem, což bylo už v Holandsku. Hrál jsem posledních patnáct minut a konečně to bylo na postu středního záložníka, kde se cítím přece jen nejlépe. Vyhráli jsme 4:0 a byla to fakt radost hrát před vlastními fanoušky. Na menší stadion poblíž Eindhovenu jich přišlo okolo dvou a půl tisíc, takže bylo úplně plno. Lidé se mohli podívat, jak tým vypadá s novým trenérem, a myslím si, že jsme je potěšili.

Po dalších trénincích přišel trénink den před duelem s Valencií, který pro nás byl generálkou na Superpohár s Feyenoordem (na programu 4. srpna). Měli jsme cvičení na přechod do útoku, přičemž jsem byl s obránci, udělal jsem špatný pohyb a zvrtl jsem si kotník. Zase ten špatný...

Hned jsem věděl, že to není dobré, cítil jsem, že kotník je slabý a že jsem si zase natáhl vazy. Po tréninku jsem šel na mládežnickou stranu, za fyzioterapeutem juniorky, který se mnou pracoval i při minulém zranění stejného kotníku. Nechtěl jsem, aby se moje zranění víc řešilo v áčku, protože bych dostal volno a zároveň by se mohlo stát, že bych vypadl z týmu. To jsem nechtěl dopustit.

Myslel jsem, že fyzioterapeut dá kotník nějak do kupy, ale říkal, že to nevypadá dobře. V ten moment jsem uvažoval, že povolím. Už se mi párkrát stalo, že jsem do utkání šel se zraněním a doplatil jsem na to, neodehrál jsem zápasy v pohodě. Jenže teď šlo o generálku na Superpohár, s Valencií, zároveň bylo slavnostní zahájení sezony, takže jsem prostě chtěl být u toho… Zatnul jsem zuby.

Stadion zaplnilo třicet pět tisíc fanoušků. Trenéři už zápas brali jako soutěžní, takže udělali jen tři střídání a na poslední minutu jsem měl naskočit i já společně s jedním klukem z Argentiny, který přišel v minulé sezoně za deset milionů eur z argentinského klubu. Měl jsem v sobě hodně prášků proti bolesti, ale chtěl jsem jít aspoň chvilku na hřiště. Bylo to 2:1.

V 92. minutě jsme stáli u postranní čáry a hra se pořád ne a ne přerušit. Pořád jsme tam stáli a nakonec jsme se do zápasu nedostali… Byla jen jedna standardka, jenže z našeho pohledu byla defenzivní a při takové situaci se nestřídá. Poté zazněl závěrečný hvizd.

Jenom jsem stál, že to prostě není možné :-)

Nicméně v životě jsem měl už tolikrát štěstí, že jsem celou situaci bral s humorem. Nedostalo se na dalších osm borců, takže jsem byl potěšený už jen proto, že si na mě trenér vzpomněl a chtěl mě dát do hry.

Další zážitek byl, jak na mě van Bommel volal „Capitano“. Vždycky mě tak oslovoval v devatenáctce, kde jsem byl kapitán, a pokračuje v tom i v áčku. Před tím (ne)střídáním na mě zavolal, ať do toho dám všechno. Ještě jsem se na něj otočil a zeptal se: „Jaká pozice, levý bek nebo záložník?“ Došel za mnou a říká: „Co bys chtěl raději?“ Říkám: „Zálohu.“. „Tak běž do zálohy.“

Byla to potěšující chvíle, protože jsem viděl, že van Bommel má u áčka stejnou náladu jako v devatenáctce. Kariérní postup jej lidsky nezměnil a jak si jej pamatuji z devatenáctky, takový je pořád.

 

„Ráno jsem se vzbudil a viděl jsem, že mi o půl druhé v noci přišla zpráva od van Bommela. Omlouval se, že jsem se nedostal do hry.“

 

Za zápasu jsem přijel domů o půl dvanácté večer a ve dvanáct jsem šel spát. Ráno jsem se vzbudil a viděl jsem, že mi o půl druhé v noci přišla zpráva od van Bommela. Omlouval se, že jsem se nedostal do hry, a že chápe, že to asi nebylo příjemné. V dalších zprávách mě povzbuzoval, ať pracuji jako doposud, a že nebude trvat dlouho a připíšu si oficiální zápas. Odepsal jsem mu, že mě hlavně těší, že jsem každý den součástí týmu, a že tým je důležitější než jednotlivec. Budu jen rád, pokud teď vyhrajeme Superpohár proti Feyenoordu a jak to bude se mnou, to se nechám překvapit. Kotník je v pohodě.

Když to celé shrnu, mám radost, jak momentálně všechno probíhá. Užívám si každého dne a toho, že můžu trénovat s reprezentanty Holandska, Brazílie, Argentiny nebo Kolumbie. Je to pecka.

Zároveň mám pořád nohy na zemi. Vím, že na druhý den to může být jiné…“

 

Fotografie: zaslány Michalem Sadílkem (zdroj: PSV Eindhoven)

Další články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace