O projektu Kontakt


Příběh Lukáše Železníka: Bojovník z Neubuze, co se „vzepřel“ i paní učitelce a naplnil svůj sen

neděle, 11. 2. 2018 20:00 images/clanky/pribeh-lukase-zeleznika-bojovnik-z-neubuzi-se-„vzeprel“-i-pani-ucitelce-a-naplnil-svuj-sen-14.jpg

Dlouhá léta se k němu štěstí v klíčových okamžicích obracelo zády. V dorostu byl pozvaný na stáž do anglického Evertonu, jenže dva týdny před odletem si poranil meniskus. Po dvacítce zase válel za Zlín ve druhé lize a registroval nabídky z nejvyšší soutěže. Klub jeho přestupu nedával zelenou. 

Ani v dětství neměl na růžích ustláno jako jiní kluci. Oproti tomu však svíral nevyčíslitelný poklad – vnitřní motivaci a sen, pro který byl ochotný udělat vše. Odměna se nakonec dostavila.

Sedmadvacetiletý útočník Lukáš Železník hraje vysněnou ligu, nastřílel v ní góly, vybojoval si angažmá ve Slavii a nakoukl i do evropských pohárů. V rozletu jej sice přibrzdilo velmi vážné zranění, ale jako rozený bojovník nic nevzdává a snaží se naplnit další cíle.

Více už vám mimořádně vypráví ve svém fotbalovém příběhu, ze kterého je znát, že cesta sportovce na vrchol zahrnuje spoustu složitých momentů. Text doplňují ve fotogalerii archivní snímky Lukáše Železníka.

Přejeme dobrou zábavu.


„Na prvním tréninku jsem se rozbrečel.

Pamatuji si to, jak nás dovezli rodiče, brácha šel normálně trénovat a já jsem řekl, že tam nechci a rozbrečel jsem se… Bylo to na dědině v Trnavě, měl jsem pět let. Ostatní kluci byli o šest sedm let starší, takže to byl celkem masakr.

Dnes je to úsměvná historka. Druhý trénink už bylo všechno v pohodě, normálně jsem se zapojil a od té doby jsem na trénink vždycky rád jezdil :-)

Humorné momenty provázely i můj první zápas. Hráli jsme proti Všemině, což je dědina vedle Trnavy, a vím, že jsem nastoupil s trenkama ovázanýma izolepou. Měl jsem je velké. Také si přesně pamatuji situaci, jak na mě trenéři volali, že jsem v ofsajdu a ať běžím pryč z útočné poloviny. Jenže jak jsem byl malý a nerozuměl tomu (znal jsem jen branky a kopačák), běžel jsem ještě do většího ofsajdu :-)

Taková byla moje první seznámení s fotbalem… 

Následoval přesun z Trnavy do Slušovic, kam se prodala divize. Přemístily se tam všechny kategorie včetně žáků. Pro mě to bylo super, protože z Neubuze, kde jsem bydlel, jsem to měl blíž.

Ve Slušovicích jsem zůstal do sedmé třídy základní školy, poté jsem přešel do Zlína. Zlín v čele s panem Kupkou mě lanařil už od přípravky, ale moc se mi tam nechtělo. Jednak jsem znal kluky ve Slušovicích, jednak jsem nechtěl dojíždět.

Postupem času, jak se mi ve Slušovicích dařilo a fotbal jsem víc vnímal, jsem však přemýšlel nad tím, že bych jej dělal i do budoucna. K tomu bylo nezbytné, abych šel do osmé třídy do Zlína. 

Rozhodl jsem se, že jo, že do toho půjdu. Samozřejmě se souhlasem rodičů, kteří to neměli lehké. Ze začátku mě museli vozit na tréninky atd. Na první trénink vím, že mě dokonce vezla babička. Ukazovala mi trolejbusy a další věci, které jsem potřeboval :-)

Do šestnácti let jsem byl přesto stále hráčem Slušovic. Zlín mě angažoval formou hostování, až poté mě koupil. Slušovice si podmínky pojistily, do smlouvy zahrnuly procenta za přestupy či bonusy za ligové starty, takže na mně také něco vydělaly. Mám radost, že jsem klubu aspoň takto vrátil výchovu. 

 

„Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem nechodil na zábavy. Jsem spokojený se životem, na jaký jsem se dal.“

 

Když jsem přišel do Zlína, hned po dvou týdnech trenéři na rodiče vychrlili, že se jede na turnaj do Chorvatska a za dalšího půl roku do Brazílie. Rodiče se zhrozili.

Doma ještě jeden syn, takže se všechno muselo půlit a navíc jsme žili na vesnici, kde je to vždycky těžší. Peněz nebylo na rozdávání.

Do Chorvatska jsem tedy řekl, že nepojedu. Mrzelo mě to, ale měl jsem pochopení a navíc rodiče sháněli peníze, abych mohl jet potom do Brazílie. To se nakonec podařilo. Pomohli strýcové, firma, kde mamka pracovala, nebo starosta Neubuze. Dodnes jsem všem hodně vděčný, v Brazílii to byl obrovský zážitek (více o pobytu zde).

V žácích ve Zlíně všechno klapalo. V patnácti letech se pak fotbal láme. Začínají holky, diskotéky…

Měl jsem to štěstí, že u mě šly akce stranou. Díky výchově rodičů. 

Doposud jsem nebyl například na žádné zábavě, vůbec nevím, jak fungují. Nikdy jsem toho nelitoval, nemám pocit, že bych o něco přišel. Naopak jsem spokojený s životem, na jaký jsem se dal. Měl jsem krásné dětství a teď hraju fotbal, jak jsem si přál. A když je volno a čas, nějakou akci si s klukama taky vynahradíme a dokážu si ji užít i v tomto věku.

V kritických letech se mi dařilo. Dostal jsem se do některých reprezentačních výběrů, se sedmnáctkou jsme zatím jako jediní ve Zlíně vyhráli titul a do toho se mi ozval Everton s nabídkou stáže. Strašně jsem se těšil. 

Čtrnáct dnů před odletem mi však na tréninku praskl meniskus v koleni a stáž padla. Nevyšlo to, i když jsem jel hned na operaci do Ostravy k panu Hostákovi a i když jsem šel přes bolest, jak mám vždycky ve zvyku.

Strašně mě to mrzelo. Mohl to být zlom kariéry…

Pak se naskytla ještě šance jet do Itálie, ale to taky padlo a už jsem zůstal jen ve Zlíně. 

V sedmnácti jsem hrával za devatenáctku a znovu se mi dařilo, takže všechno bylo dobré a směřovalo to k tomu, že se fotbalem budu živit.

 

„Přesně si pamatuji, jak jsem byl úplně šťastný, když jsem měl první minutu ve třetí lize.“

 

Postupně jsem začal naskakovat do zápasů juniorky. Přesně si pamatuji, jak jsem byl úplně šťastný, když jsem měl první minutu ve třetí lize. Hráli jsme ve Fryštáku, tuším s Karvinou a v týmu byli ligoví fotbalisté jako Aleš Kořínek, Tomáš Dujka či Vlasta Vidlička.

Když jsem však končil v dorosteneckých kategoriích, zlínská juniorka spadla do divize a já jsem přemýšlel, co dál. Divizi se mi hrát nechtělo, na první ligu to ještě nebylo, tak jsem zvolil hostování ve Slavičíně, který byl nováčkem třetí ligy.

Po sezoně ve Slavičíně se to se mnou znovu lámalo. Ve Zlíně, kde už byla druhá liga, mi šanci moc dát nechtěli, načež přišla možnost hostovat v Hlučíně. Hrál taky druhou ligu. Využil jsem ji a odešel jsem tam společně s Lukášem Motalem a tehdy ještě Jardou Kašparem. 

Jenže jsem odehrál jen dva zápasy. Na tréninku jsem přeskakoval gólmana, a jak jsem dopadl, zlomila se mi zánártní kůstka. Musel jsem na operaci. Doktoři mi dali šroub, který mi v noze zůstal.

Vrátil jsem se až na poslední zápas sezony. Hrálo se na Žižkově, před televizními kamerami a kluci neměli nikoho na střídačku, tak jsem zavolal trenéru Bartlovi, jestli bych s nimi mohl jet. Chtěl jsem se s klukama rozloučit. 

S týmem jsem už v týdnu před zápasem trénoval a trenér Bartl říkal, že vypadám skvěle, jako bych ani nebyl zraněný. K zápasu jsem tedy odjel a dokonce jsem odehrál osmdesát minut. Byl to pro mě zážitek, poprvé jsem si zahrál v televizním přenosu a zrovna na Žižkově, který postupoval do první ligy. Fanoušci po zápase brali trávník a slavili.

Na další sezonu – 2011/2012 – jsem už zůstal ve Zlíně a postupně jsem začal víc a víc nastupovat. První druholigový zápas v základní sestavě jsem za Zlín odehrál proti Třinci, vyhráli jsme 2:0 a dal jsem jeden gól. Byla to moje premiérová trefa ve druhé lize, po rohu jsem hlavičkoval balon na první tyči. Od té chvíle jsem se stal ve Zlíně pravidelným členem druholigové sestavy a dával jsem další branky.

Postupem času se mi začaly ozývat Bohemka a Baník. Chtěl jsem samozřejmě jít do ligy, ale Zlín mě nikdy nechtěl pustit. Navíc se to neobešlo bez dovětků.

To mě mrzelo, avšak kousl jsem se a trénoval jsem ještě víc a víc. 

 

„Na trenéra Pulpita rád vzpomínám. Kdyby změnil chování k hráčům, byl by to jeden z nejlepších trenérů v Česku.“

 

Ve Zlíně se mnou hráli Tomáš Polách, Broňa Červenka, David Hubáček, Luboš Kubica a další skvělí hráči, nechtěl bych na nikoho zapomenout. Mohl jsem se od nich učit. V této éře jsem se stal nejlepším střelcem druhé ligy, přičemž mi Tomáš Polách nahrál asi na polovinu gólů. Bylo to skvělé.

Poté se mi zase ozvaly Bohemka a Baník, ale zase mi nebylo vyhověno. V té chvíli jsem si už říkal, jestli si tu ligu vůbec někdy zahraju… Přece jen jsem měl už třiadvacet let a všechno to utíkalo. Kluci z mého ročníku hráli v lize. Byl jsem strašně mrzutý. Nicméně nezbývalo mi nic jiného než hrát a trénovat ve Zlíně a věřit, že liga ještě přijde.

V dalším čase nás převzal trenér Pulpit, na kterého rád vzpomínám, i když jeho chování k hráčům není dobré. Sám jsem mu to řekl. Myslím si, že kdyby chování změnil, tak by to byl jeden z nejlepších trenérů v Česku a dotáhl by to daleko. On se za to ale neskrývá a říká, že je takový a že se nikdy měnit nebude.

Jeli jsme s ním na soustředění do Polska, a co se nestalo… 

Přímo na soustředění jsme s Robo Matějovem onemocněli. Trenér Pulpit po nás hodně šlapal, říkal, že jsme se přijeli jen najíst a že si celé soustředění zaplatíme. Mě už přitom posílal do divize. Povídal, že nemám na ligový fotbal a že v týmu nemám co dělat.

Jak se blížil konec soustředění, přijel pan Gojš (ředitel), že nás odveze domů. Robo byl hodně nakřáplý, tak s ním odjel. Já jsem na tom byl o trochu lépe a říkal jsem, že nechci jet domů, ale hrát zápas, který byl na programu na druhý den.

Do zápasu jsem naskočil, dal jsem gól a možná jsem se díky tomu udržel ve Zlíně.

Na pana Pulpita vzpomínám rád i přes tuto zkušenost. Co se týče tréninkových dávek, byl to nejlepší trenér, jakého jsem zažil. Jeho běhy byly masakr, říkával jim „Pulpitův West Point“, ale musím říct, že z přípravy jsme čerpali celou sezonu a soupeře jsme válcovali. Vždycky jsme v 60. minutě vykapali, avšak pod ním ne, byli jsme fyzicky nachystaní. Na tréninku si nikdo nedovolil nic vypustit, jelo se. 

Bylo to super.

 

„Nedávno mě posílal do divize a najednou chce, abych byl kapitánem,“ divil jsem se po volbě trenéra Pulpita. 

 

Pak jsme začali jarní část sezony 2013/2014, hráli jsme doma s Mostem. Nebyl jsem v základní sestavě. 

Zápas jsme prohrávali 0:1, načež mě trenér poslal v 80. minutě na hřiště. V 83. minutě na mě byla penalta, kterou jsem si vzal a vyrovnal jsem na 1:1. A v 90. minutě jsem dal druhý gól, díky čemuž jsme vyhráli. Byl jsem zase svůj, že jsem dal góly.

Jenže přišel druhý zápas ve Frýdku a opět jsem byl na lavce. Byl jsem naštvaný, říkal jsem si, jestli má cenu fotbal hrát, když furt sedím...

Kousl jsem se však a myšlenky zahnal. V základní sestavě jsem potom začal nastupovat, přidal jsem góly, a jak bylo nějaké páté jarní kolo, přišla nečekaná věc. Kapitán David Hubáček byl před zápasem na Střížkově vykartovaný, a jak jsme seděli na hotelu, trenér Pulpit říkal, ať po večeři dojdeme všichni ven, že se budeme o něčem bavit. Tak jsme přišli a trenér nám sdělil, že potřebujeme nového kapitána a že jim bude Železník. V týmu byli daleko zkušenější hráči, třeba Zdena Kroča nebo Lukáš Pazdera…

Začal jsem se úplně divit. Říkám si: Nedávno mě posílal do divize a najednou chce, abych byl kapitánem. Byl jsem ale samozřejmě rád.

Další zápas se David vracel, tak jsem čekal, že bude zase kapitánem. Avšak ne, páska mi zůstala. Davidovi to nevadilo, naopak mě podporoval a dával mi cenné rady, což mi hodně pomohlo.

Kapitánem jsem byl po celou dobu, než trenéra Pulpita vyhodili, a také po příchodu kouče Páníka. S ním jsme postoupili do první ligy, i když ze třetího místa. Byl to jeden z mých největších úspěchů v kariéře, že jsem z pozice kapitána dokázal s týmem postoupit do ligy.

 

„Někteří lidé se na mě po přestupu do Slavie dívali jako na zrádce, ale myslím si, že jsem toho tehdy pro Zlín udělal hodně.“

 

Úvod ligy mi vyšel fantasticky. V prvním půlroce jsem dal osm gólů, takže to byla pecka. No a ve Zlíně mi končila smlouva, kdežto někteří kluci měli novou smlouvu už před sezonou a měli ji navýšenou, jak bylo avizované v případě postupu. 

Dobré no, jsem v pozici kapitána a střelce a nedají mi novou smlouvu, říkal jsem si… Tak jsem byl před sezonou za vedením. Říkali: Luky, počkej, my si tě necháme na konec. 

Ale nic se nedělo.

Začala sezona a pořád jsem hrál ve Zlíně za malé peníze. Nicméně hodil jsem to za hlavu, říkal jsem si, že budu makat a že třeba přijdou.

Bylo už páté šesté kolo a furt nic. Pak jsem dal nějaké góly a vedení v ten moment přišlo. Předložilo mi tříletou smlouvu se slovy, že si mě váží. Jenže částka nebyla navýšená ani o deset procent…

Ohradil jsem se. Řekl jsem, že ohodnocení není adekvátní tomu, co mi říkají. Najednou jsem si vyslechl jiná slova.

Hodil jsem to za hlavu a říkal si, že se budeme bavit později. Dával jsem další góly a v nějakém desátém jedenáctém kole vedení znovu přišlo. Nabídka se mi ale nelíbila a opět jsem ji nevzal.

Pak už se přes manažera ozývaly kluby, které o mě měly zájem. Slavia, Liberec, Jablonec, Teplice a zase Bohemka. Měl jsem se rozhodovat, co dál.

Ve Zlíně furt čekali, čekali, čekali a já už jsem chtěl mít nějakou jistotu, abych se i uživil. Může vás potkat zranění nebo něco a co potom bez smlouvy? 

Rozhodl jsem se pro Slavii, jejíž zájem byl velký.

Podzim jsem dohrál ve Zlíně. Někteří se na mě dívali jako na zrádce, ale myslím si, že jsem toho tehdy pro Zlín udělal hodně a podle vývoje situace byl můj krok oprávněný.

 

„Ve Slavii se mi otočil fotbalový život o tři sta šedesát stupňů.“

 

Ve Slavii se mi otočil fotbalový život o tři sta šedesát stupňů vzhledem k zázemí klubu, stadionu, lidem a spoluhráčům. Ve Zlíně bylo samozřejmě všechno super, ale Slavia, to je prostě velkoklub, i když se tehdy dávala trošku dohromady. Vzhůru ji vedli pan Šimáně s panem Tvrdíkem a ti mi dali společně s trenérem Uhrinem šanci.

Hrál jsem hned první ligový zápas s Brnem, který si myslím, že se mi podařil. Na druhou stranu jsem nedal gól, takže z tohoto pohledu to pro mě jako pro útočníka nebylo dobré. Pak jsem naskakoval do dalších zápasů, zahrál jsem si i derby na Spartě, kde jsem nastoupil jako pravý záložník. Chytal jsem Láďu Krejčího, takže jsem hrál spíš dozadu než dopředu :-) Ale o poločase jsme vedli, přičemž jsem měl aspoň asistenci, když jsem na první tyči tečoval balon a Milan Škoda završil branku. Bylo to super.

Jenže ve druhém poločase nás Sparta úplně přejela. Hrála svůj styl 3-5-2, přečíslovala nás a podala fantastický výkon. Vím, jak jsem při standardkách hlídal Davida Lafatu. Celou dobu nám nedal gól, až potom vyplaval jeden balon a on byl zase na správném místě. Ukázal, co jej zdobí. Nakonec jsme prohráli 1:3.

Následně jsem na dva zápasy ze sestavy vypadl, až jsem měl hrát zase v utkání s Teplicemi. Shodou náhod jsem si v zimní přípravě před zápasem s tímto soupeřem podvrtl kotník a hodně mi natekl. Doktoři mi tehdy tvrdili, že to není nic vážného, a tak jsem normálně trénoval. Věděl jsem však, že je něco špatně, protože jsem míval bolesti.

Zase jsem se kousl a furt jsem trénoval i hrál zápasy. 

Před ligovým duelem s Teplicemi jsem při poslední hře bolestivě dopadl. Ucítil jsem nějaké prasknutí a tělem mi projel takový ten mráz. Na nohu jsem nemohl došlápnout, ale nikomu jsem nic neříkal, protože jsem chtěl využít šance, že jsem v základní sestavě. 

Už by nemusela přijít, honilo se mi hlavou.

Po tréninku jsme jeli na hotel, kde jsem si kotník ledoval a dělal vše pro to, aby mě ráno nebolel. Jenže jak jsem se ráno vzbudil, nemohl jsem jít ani na snídani. Zase jsem dělal, jako by se nic nedělo, protože jsem chtěl zápas vyloženě hrát. Dal jsem si dva Auliny, dva Ibalginy a říkal jsem si, že musím vydržet, i kdybych měl jít přes smrt. 

 

„Potvrdilo se, že šlacha byla totálně urvaná. A já jsem s tím trénoval i hrál…“

 

Na předzápasové rozcvičce jsem trpěl. A na hřišti jsem pak vydržel třicet pět minut…

Po jednom souboji jsem špatně došlápl, v noze mi zase trochu trhlo. Říkal jsem si, že to ještě deset minut zkusím, ale za deset minut se mi podlomila noha a dál už to nešlo. Věděl jsem, že je zle.

Byl jsem na rentgenu, po kterém mi doktor řekl, že zlomeného nic není. Kotník jsem měl přitom jak bambulu. Tak je to i dnes, kluci si ze mě dělají srandu, ať si vydělám ten tenisák. Musím s tím ale prostě hrát. Mrzí mě, že mi doktoři neodhalili problém hned, že mě neposlali na rezonanci a různá vyšetření. Řekli mi tehdy, že je to jen distorze.

Po zápase s Teplicemi jsem dva týdny stál. Potom mi doktoři řekli, že můžu začít cvičit a běhat v bazénu. Bolelo mě to jako čert, ale dělal jsem vše pro to, abych se vrátil.

Jenže to prostě nešlo.

Říkal jsem, že s tím něco mám a šel jsem zase k doktorovi. Ale zase jsem slyšel, že je to jen distorze a že to bude dobré. Mám jít přes bolest.

Šel jsem.

Skončila sezona, měl jsem jet na Moravu a v tom si mě doktoři zavolali, abych ještě přijel do vojenské nemocnice, že se mi na to podívají. Byl jsem předtím na rezonanci. 

Sdělili mi, že jsou tři možnosti: Buď nohu nechám, jak je, odjedu domů, vrátím se, budu trénovat a uvidí se, když tak budu muset na operaci. Nebo mi kotník dají do sádry a přípravu začnu později. Nebo půjdu hned na operaci. Rozhodl jsem se pro poslední možnost, chtěl jsem mít jasno. 

Nakonec se potvrdilo, že šlacha byla totálně urvaná. A já jsem s tím trénoval i hrál… 

 

„Dva měsíce jsem se kvůli zranění nesměl ani pohnout. Nebýt manželky, asi bych se zbláznil.“

 

Nastaly čtyři měsíce bez fotbalu, přičemž dva měsíce jsem jen ležel a nesměl jsem se ani pohnout. Nebýt manželky, asi bych se zbláznil. Zůstal bych sám, v Praze. Takhle se o mě krásně starala.

Postupně jsem se z toho vylízal a začal jsem trénovat. 

Mezitím se ve Slavii vyměnili trenéři, přišli pan Šilhavý s panem Chytrým, který mě dobře znal. Na prvním tréninku mi řekli, že vypadám, jako bych ani nebyl zraněný. Přikývl jsem, že se cítím fantasticky. 

Říkal jsem si, že se to možná zlomí, že mi dají ještě šanci. Ale opak se stal pravdou. Odehrál jsem jen šest minut ve Zlíně na konci podzimu, díky kterým jsem měl pak titul.

Trénoval jsem pokaždé naplno s klukama, ale vždycky když přišel pátek, tak jsem dostal černého Petra a na zápas jsem zamířil na tribunu. Mrzelo mě to a pak už jsem trenérům říkal, že chci chodit hrát za juniorku. Chtěl jsem jim ukázat, že jsem v pohodě a že už hraju dobře. Dal jsem tam nějaké góly.

Přišel zápas s Mladou Boleslaví. Celý týden jsem byl v nominaci, všechno super. Říkal jsem si, že jdu konečně na lavku, tak jsem psal rodičům i bráchovi. Byl jsem úplně šťastný, že jsem zase zpátky.

V tom přišel zlom mého angažmá ve Slavii.

Měli jsme v sobotu sraz a trenér mi řekl, že jdu na tribunu. Do zápasu šel Mick van Buren, který nosil na pátečním nominačním tréninku rozlišovák.

Nestačilo ani to, že jsem dal v modelovém utkání před zápasem (ve středu) všechny tři góly naší sestavy, prohráli jsme 3:4. Trenéři mi v onu sobotu sdělili, že to ještě není ono, a že kdybych byl na soupisce, bylo by to nefér vůči klukům, kteří jsou zdraví. 

Co ještě chtějí víc, když jsem dal tři góly a herně se mi dařilo, honilo se mi hlavou…

 

„Podzim mi příliš nevyšel, ale nezbývá než pořád makat a věřit, že se zase rozstřílím.“ 

 

Po mé nejasné situaci ve Slavii nastalo zase rozhodování, co dál.

Měl jsem sedm možností, kam jít na hostování, ale řekl jsem, že hostování nechci. Věděl jsem, že ve Slavii už šanci nedostanu.

Najednou se ozvala Mladá Boleslav. Říkal jsem si: Ty brďo, Boleslav, nevím nic o klubu, ale vždycky hrála v tabulce nahoře, nikoho tam neznám, avšak město relativně malé, proč to nezkusit?

Jel jsem tam, podepsal jsem smlouvu a byl jsem v Boleslavi.

Bydlel jsem dál v Praze, do Boleslavi jsem dojížděl společně s Jirkou Valentou, Honzou Chramostou a Kubou Divišem. Měli jsme auto, které jsme dostali od klubu a každý den jsme jezdili Praha-Mladá Boleslav.

V Mladé Boleslavi to bylo super, kabina byla skvělá. Úplně mě překvapilo, jak mě Marek Matějovský, Lukáš Magera a další tito hráči hned vzali mezi sebe. Začal jsem zase hrávat. Už v přípravě jsem vstřelil gól, sice jen jeden, ale radoval jsem se, jak kdybych vyhrál Ligu mistrů. Byl jsem rád, že jsem se vrátil do fotbalu. Celkem jsem dal za půlrok asi čtyři góly a čtyři asistence a říkal jsem si, že je to zase na správné cestě. V tom období zároveň Zlín udělal Evropskou ligu a stejně jako v zimě mě lanařil zpátky. 

Přemýšlel jsem nad budoucností a i skrz rodinu jsem se rozhodl, že se vrátíme domů.

Takže jsem podzim zase strávil ve Zlíně a samozřejmě jsem si to představoval trošku jinak. I lidi si určitě mysleli, že přijdu a začnu střílet góly. 

Opak je bohužel pravdou.

Začátek mi vůbec nevyšel, kdy jsem měl nějaké tutovky a neproměnil je. Třeba v Jablonci nebo s Karvinou. Kdybych je dal, možná bych byl někde jinde. Ale prostě to nevyšlo.

Pak jsem ani nehrával, což bylo nepříjemné. Na druhou stranu bylo krásné zažít Evropskou ligu (více zde). Musím říct, že v sedmadvaceti letech je to zatím můj největší kariérní úspěch. Na klubové úrovni je výš už jen Liga mistrů, na reprezentační EURO a mistrovství světa, a to je asi zcela mimo mé možnosti. Jsem soudný.

Podzim mi příliš nevyšel, ale nezbývá než pořád makat a věřit, že se zase rozstřílím. 

 

„Postupem času mě mrzí, že brácha na mě doplácel. Byl jsem ten hýčkaný a on trpěl. Snažím se mu to teď vrátit.“  

 

Když jsem začal vnímat, co je to fotbal, znal jsem jen ligu a chtěl jsem být ligový hráč. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že se dostanu do Slavie nebo že si zahraju v Evropské lize, tak bych tomu nevěřil. Myslím si, že jako kluk z malé vesničky jsem ušel kus cesty. 

V Neubuzi nebylo žádné fotbalové zázemí, takže jsem musel jít hrát do města, a v rodině jsme to neměli lehké. Musel jsem se fotbalem sám prokousat. Samozřejmě mě ale rodiče ve všem podporovali, kupovali mi moderní kopačky a bylo to na úkor bráchy. Hrál jsem ve Zlíně a nemohl jsem mít „gumocecky“, že jo. Musel jsem mít kopačky Nike nebo jiné značkové, abych se necítil mezi klukama blbě.

Tehdy jsem byl z věcí šťastný, ale postupem času mě mrzí, že právě brácha na to doplácel. Já jsem byl ten hýčkaný a on trpěl. Snažím se mu to teď vrátit. 

Když dostanu kopačky nebo s hráči vyměním dresy, dám mu je. Na přání jsem mu sehnal Limberského, Matějovského či Milana Škodu. Taky jsem mu daroval zarámované své první dresy ze Zlína, ze Slavie a z Mladé Boleslavi. Chci mu aspoň touto formou moc poděkovat.

A ptáte se, jestli se někdy nerozbil náš vztah? 

Ne, brácha nikdy necítil závist ani na mě nebyl nazlobený. Máme skvělý vztah, denně si voláme a pořád se navštěvujeme. Zkrátka klobouk dolů, jak to zvládá, moc mi fandí. Když přijdou horší časy, říká mi, že je to jen fotbal a že se situace zase otočí. Nechybí na žádném zápase. To samé moje mladší sestra. Mámě pěkný vztah, fandí mi a i se nechala inspirovat mou cílevědomostí.

 

„Mám své motto, že se nikdy nesmíš vzdát. S tím pořád hraju a žiju.“

 

Pokud se mám zamyslet nad tím, co mě dovedlo až do vrcholového fotbalu, tak bych řekl, že jsou to cílevědomost a bojovná povaha. Odmala jsem měl sen, že budu fotbalistou a za tím jsem si šel. Už v páté třídě na základce jsem psal, že to bude mé povolání. Paní učitelka Tomšů se tehdy usmívala a říkala: Luky, to nejde, nemůžeš být fotbalista, není to povolání. Trval jsem na svém.

Dnes už to bere. Přes ségru vím, že to ve škole připomíná žákům. Vypráví jim, že učila kluka, který chtěl bych fotbalistou a je jím. Říká jim, že můžou napsat cokoliv :-)

Taky mám své motto, že se nikdy nesmíš vzdát. S tím pořád hraju a žiju.

Myslím si, že jsem to dotáhl docela vysoko, ale vždycky to může být lepší. Mám sedmadvacet let, přičemž na vyšší úrovni hraju od dvaceti. Takže mám za sebou sedm let a sedm let bych chtěl ještě něco dokázat. Zdraví mě limituje, věk přibývá, fotbal se čím dál rychleji posouvá, ale nic nezahazuji.

Chtěl bych ještě dosáhnout některých cílů, nejlépe získat nějakou trofej se Zlínem."


BILANCE LUKÁŠE ŽELEZNÍKA

- 49 ligových startů
- 12 ligových branek a 6 asistencí
- 5 startů v Evropské lize
- 119 zápasů ve II. lize
- 38 gólů ve II. lize
- nejlepší střelec II. ligy v sezoně 2012/2013 (se 13 góly)
- mistr Česka do 17 let

Další články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace