O projektu Kontakt


PŘÍBĚH: Kapitánem v PSV... „Co se to tady děje?“

čtvrtek, 28. 6. 2018 19:00 images/clanky/pribeh-kapitanem-v-psv-„co-se-to-tady-deje“-53.jpg

Rodině, Slovácku a vůbec celému českému fotbalu dělá zatím jenom radost. Devatenáctiletý záložník Michal Sadílek se před třemi lety vydal bojovat do nizozemského velkoklubu PSV Eindhoven, kde si nejdřív vysloužil přestup společně s tříletou smlouvou, a postupem času se vypracoval až na pozici kapitána týmu U19. A co víc! S tímto týmem, který trénoval bývalý hvězdný záložník Mark van Bommel, v květnu oslavil titul :-)

Vzhledem k jedinečné sportovní i životní etapě jsem Michala Sadílka poprosil, jestli by svůj dosavadní nizozemský příběh přiblížil, a jestli by nabídl svůj pohled na zahraniční cestu mladého hráče. Tedy téma, které bývá hodně diskutováno.

Jeho odpověď na mou žádost - krásné povídání - si můžete přečíst níže. Jde o delší text, ale věřte, že stojí za přečtení. Jsou to věci, které jinak nenajdete - spousta zajímavých střípků, zážitků, zkušeností… Odchovanec Slovácka vypráví o van Bommelovi, o zrodu kapitánské pásky, o úspěších i složitějších chvílích a v neposlední řadě hodnotí přínos zahraničního působení.

Povídání má formu prožitků, jelikož o hlubší informace nás Michal Sadílek bude obohacovat ve svých nizozemských zápiscích. Zároveň jsem chtěl, abychom sesumírovali, co zatím zažil v PSV a měli jsme čistý štít pro sledování jeho další kariéry.  

Přeji příjemnou zábavu.


„Tři kola před koncem jsme se mohli stát mistry. Předpoklad byl, že vyhrajeme domácí zápas s Nijmegenem a Ajax ztratí na Feyenoordu Rotterdam. 

Už před zápasem jsem cítil, že titul získáme, protože kluci přicházeli do kabiny a říkali: „Dneska se to stane.“ Řekl to každý, kdo přišel. Kluci ze severu Holandska měli už nabalené věci na večer, že půjdeme oslavovat. Tým měl zdravou víru, že to dokážeme.

„Musí to vyjít,“ říkal jsem, když jsem kluky viděl. Měl jsem tušení, že to dobře dopadne. V týdnu jsem měl dvakrát sen, že jsme vyhráli a slavili na hřišti. Říkal jsem o tom klukům v kolečku před zápasem, kde mám vždycky nějakou motivační řeč. Pořád před sebou vidím, jak jim to bylo směšné a jak se někteří začali smát :-)

Zápas jsme odehráli v poklidu, byli jsme dominantní jako v každém duelu v jarní části. Vyhráli jsme 6:1 a čekali jsme na výsledek z Rotterdamu. Seběhli jsme se k lavičkám a viděli jsme, že je to 2:1 pro Ajax, takže v tu chvíli jsme mistry nebyli. Nicméně bylo to lepší než o poločase, kdy Ajax vedl 2:0. Lidé z hlavní tribuny na nás ukazovali palce dolů, jak jsme odcházeli do kabiny. Takže to už jsme moc nedoufali. 

Teď jsme všichni pořád věřili.

Já jsem byl ve skupince s doktorem, kustodem, týmovým manažerem a ještě dvěma hráči, chytli jsme se kolem ramen a jen jsme na Twitteru sledovali výsledek. Čekali jsme, až pro nás padne dobrá zpráva. Přišla v 92. minutě…

Jak padl v Rotterdamu gól na 2:2, okamžitě jsme všichni běželi směrem k hlavní tribuně a začali se objímat s fanoušky. Byl to nepopsatelný pocit. Po dvaceti sedmi letech jsme pro Eindhoven v devatenáctce vybojovali titul!

Jako kapitán jsem dostával květinu od kronikáře klubu, který má přes devadesát roků. Říkal, že je na nás hrdý a nadšený, že se titulu dožil. Bylo to emotivní, jak s námi lidé kolem klubu úspěch prožívali.

Byl to pro mě další moment, na který nikdy nezapomenu.

 

Můj přestup do PSV provází delší příběh. Ve čtrnácti jsem tam byl poprvé na stáži, ještě společně s bráchou a Alešem Matějů, a od té doby jsem prošel dalšími kluby, co se testů týče. Ať už se jednalo o Stuttgart, Feyenoord Rotterdam, Twente nebo Juventus Turín. Během této doby jsem poznal, že PSV Eindhoven je rodinný klub, podobný Slovácku, akorát že zázemí a ekonomické možnosti má podstatně větší. Byl mi sympatický. 

Samotná nabídka se rodila tak, že v roce 2015 jsem byl s reprezentací U17 na turnaji v Maďarsku, kde viděl všechny naše zápasy šéf skaut PSV Rini de Groot. Hráli jsme tři duely a turnaj jsme vyhráli. Následně mi volal pan manažer David Nehoda, že PSV přišlo s nabídkou, která by v průběhu dvou týdnů měla být konkrétní a měla by být poslána na klub, na Slovácko. 

Odjel jsem na testy, které se mi povedly. Hráli jsme s Anderlechtem, vyhráli jsme 3:2 a druhý poločas, který jsem odehrál, si myslím, že jsem zvládl velmi dobře. Následně jsme měli sezení s vedení PSV, u příjemné večeře v hotelu, a už se řešilo, jak to bude se školou a všechny tyto věci. Docela jsem si mnul ruky, že by to mohlo vyjít a začal jsem se těšit.

Ze dne na den se situace změnila. Kluby se mezi sebou nedohodly na financích. Přestup nevycházel, i když jsem měl ve smlouvě klauzuli a myslel si, že v případě její naplnění mě Slovácko musí pustit. Dodnes si pamatuji, jak Radek Matějek, bývalý ligový sudí, který teď dělá u firmy Nehoda Sport, přišel ke mně ráno na pokoj a se slzami v očích říkal, že to asi nedopadne. Je taková osoba, že mi angažmá hodně přál. Je v úzkém kontaktu i s mojí rodinou, takže se známe velmi dobře a vím, že půl hodiny fakt seděl na mém pokoji a celé to probrečel. Já jsem ho pořád utěšoval, že to nakonec vyjde a ať se nebojí, že udělám vše pro to, aby to dopadlo :-) 

V PSV jsem absolvoval ještě poslední trénink a poté jsme jeli zpátky do Česka s pocitem, že to v probíhajícím přestupním období nejspíš nevyjde. Už jsem se chystal na zápas s Bohemians Praha se slováckou devatenáctkou, když mi den před utkáním volal pan Nehoda, že příští týden jedeme do Eindhovenu podepsat roční hostování s opcí. Situace se znovu celá obrátila.

Potěšilo mě to, i když jsem čekal, že by to mohlo vyjít na přestup. Ale říkal jsem, že alespoň budu mít motivaci se o něj porvat a během té doby klubu ukázat, že na to mám.

 

„Uvědomuji si, že mi Slovácko dalo šanci rozvíjet se jako hráč i jako člověk, a že mi moc pomohlo.“

 

Utkání s Bohemians jsem ještě odehrál. Se Slováckem jsem se rozzloučil dvěma góly a výhrou 3:1. Po zápase si mě zavolal pan Pojezný. Řekl mi, že mi PSV hodně přejí a ať hlavně nezapomenu na Slovácko, že mě vychovalo. Ujistil jsem jej, že nezapomenu. Uvědomuji si, že mi tento klub dal šanci rozvíjet se jako hráč i jako člověk, a že mi moc pomohl.

Další dva týdny, co jsem se musel odloučit od rodiny, to bylo hodně složité. Ale zase s odstupem času musím říct, že jak jsem četl rozhovory s hráči, kteří odcházeli do zahraničí a říkali, že to byl pro ně velký skok, tak pro mě to velký skok nebyl. Už proto, že jsem byl na testech ve zmíněných klubech a na působení v zahraničí jsem byl pomalu připravován. Měl jsem například individuální hodiny angličtiny, takže jazykově jsem byl dobře připraven a hned jsem díky tomu do klubu zapadl. Spoluhráči mě vzali mezi sebe.

První rok jsem v PSV podle mě zvládl velmi dobře. I když jsem musel dva a půl měsíce čekat na registraci od FIFA, protože mi ještě nebylo osmnáct a bylo to složitější. Pořád jsem čekal a mohl jsem hrát jenom za reprezentaci.

Pamatuji si, jak jsme s reprezentací byli na kvalifikaci v Lichtenštejnsku, kde jsme postoupili. Byla to taková samozřejmost. Ale po zápase přišla další dobrá zpráva. Psal mi šéf skaut, že papíry z FIFA dorazily. 

V tu chvíli jsem měl ohromnou radost. 

Když hrajete fotbal a dva měsíce můžete jenom trénovat, není to nic příjemného. Byl jsem už natěšený na zápas za PSV a hned v tom prvním s FC Volendam, což je menší klub v Holandsku, ale mládež má velmi dobrou, jsem dal dva góly. Vyhráli jsme 2:1. 

To mě tak potěšilo a utkvělo v paměti, že na to asi do smrti nezapomenu. První start a hned se tak podařil.

Od té doby jsem pořád fungoval v základní sestavě a kromě následujícího zápasu i na stejné pozici v záloze. Proti AZ Alkmaar jsem hrál na levém beku. Dal mě tam trenér, který říkal, že jestli se to nepovede, tak ať si to nevyčítám, že si to vezme na svá bedra. Nicméně zápas mi vyšel a spoluhráči mi pak začali dávat nové přezdívky jako Roberto Carlos apod. :-)

 

„V PSV jsem po složitém půlroce zůstal a zatím to bylo pro mě nejlepší rozhodnutí.“

 

Prvním rokem jsem tak proplul, že jsme nakonec se sedmnáctkou vyhráli ligovou soutěž. Rozhodli jsme v posledním zápase, shodou okolností taky proti Volendamu, kdy jsme vyhráli 1:0. 

Byl to fantastický první rok. Navíc jej vyšperkovaly události, že se mé hostování změnilo v přestup, a že jsem díky tříleté smlouvě dostal klid na práci. Mohl jsem se rozvíjet a přešel jsem do devatenáctky. 

První půlrok v devatenáctce byl složitý, jelikož jsem si zase zvykal na nové hráče, většinou o rok nebo i dva starší, hráli jsme mládežnickou Ligu mistrů a ne pokaždé se dařilo dostat do základní sestavy. Vyústilo to v jediné období, kdy jsem byl na vážkách, jestli bylo správné rozhodnutí odejít do zahraničí. Pamatuji si dodnes, že jsem třeba nastoupil zápas v základní sestavě nebo jsem naskočil na dvacet minut, ale pak jsem měl sérii pěti utkání, kdy mě trenér do sestavy vůbec nedal a já jsem nevěděl, co se děje, protože na tréninku jsem se jako vždy snažil na sto procent a trenér se mnou nekomunikoval.

Zlomilo se to po zimě, kdy jsem se však zpočátku pořád necítil ve své kůži. Měl jsem italského spoluhráče Gianlucu Scamacca, který byl se mnou v PSV od začátku, a s ním jsem se zrovna po prvním zápase bavil, jestli by nebylo lepší odejít do jiného klubu. Potáceli jsme se takto dva týdny, že budoucnost je nejistá, až Gianluca řekl, že příští týden už v PSV nebude. Přemlouval jsem ho, ať ještě zkusí půlrok, že neví, co se stane, ale opravdu odešel. Dnes je hráčem Sassuola. 

Já jsem zůstal a musím říct, že to zatím bylo pro mě nejlepší rozhodnutí. Začal jsem hrát mládežnickou Ligu mistrů, v lize jsme skončili druzí jen těsně za Ajaxem, se stejným soupeřem jsme bohužel prohráli i finále poháru, avšak stal jsem se oporou týmu a v klubu se na mě zase dívali velmi pozitivně. Jako na hráče, kterému na PSV záleží, v hlavě to má srovnané a z žádné situace se nepodělá.

 

„Van Bommel na předzápasové poradě četl sestavu. Četl jména a pak řekl: Kapitánem bude Michal.“

 

Už v průběhu sezony 2016/2017 bylo jasné, že příští rok bude devatenáctku trénovat Mark van Bommel. K týmu pod jeho vedením jsem se připojil asi týden po zahájení přípravy, jelikož jsem byl na EURO do 19 let v Gruzii. 

Van Bommel si mě hned po první tréninku zavolal a řekl mi, že mluvil s hráči a že oni ke mně vzhlíží jako ke vzoru. Díky tomu, že jsem se jako zahraniční hráč během roku naučil holandsky, že si na hřišti umím vydobýt respekt jak u nich, tak u protihráčů atd. Sdělil mi, že se ještě bude rozhodovat, ale že by mě předběžně viděl jako kapitána týmu. 

Měl jsem radost a strávil jsem takový den, že jsem se jen díval do stropu a říkal si: „Co se to tady děje?“ Po dvou letech, kdy jsem vlastně půl roku v minulé sezoně ani nehrál, to byla velká paráda.

Následně jsme měli přípravný zápas a van Bommel na předzápasové poradě četl sestavu. Četl jména a pak řekl: „Kapitánem bude Michal.“

„Mmm, to je paráda, co mám teď dělat? Domluvím se v pohodě, ale ještě jsem nezažil, jaké to je být vůdčí osobností týmu v zahraničním klubu…“ 

Tohle mi jako první proběhlo hlavou. Seběhlo se to a já byl kapitánem PSV Eindhoven U19. 

Provázela to velká očekávání. I u mě, abych si udržoval výkonnost a byl pro kluky vzorný i mimo hřiště.

Poté jsme měli turnaj Otten Cup. Nehrál jsem snad lepší turnaj, skóre jsme měli asi 15:1. Porazili jsme PSG 3:0, největšího rivala z Belgie Anderlecht 7:0, diváci, kterých tam každý den chodilo tři tisíce, na nás zírali jen s otevřenou pusou. Ale ve finále jsem neproměnil penaltu a skončili jsme druzí. Bylo to pro mě hodně emotivní a vždycky, když se k tomu turnaji vracím, tak se mi vybaví ta penalta. Pamatuji si, že po turnaji, hned jak jsem přebíral pohár, jsem měl řeč pro fanoušky a pro kluky, a to jsem snad poprvé v životě ve fotbale neudržel slzy. Po zápase jsem většinou tvrdý, ale tady to na mně dolehlo, že finále kvůli mé chybě nevyšlo.

Byl jsem smutný, ale jen co jsme přišli do kabiny, stavil se za mnou van Bommel a podržel mě. Říkal, že jsem kapitán týmu, a že kdyby penaltu nedal kdokoliv jiný, vždycky za ním budu stát. Dal najevo, že on za mnou také stojí. Stejnou podporu jsem dostal i od kluků, kteří za mnou přicházeli a říkali, že se nic neděje, že jsem turnaj hrál fantasticky a ať výsledek hodím za hlavu. Upozorňovali, že důležitá bude až sezona.

Od van Bommela jsem dostal i týden volna, což jsem od minulého trenéra vůbec neznal. Van Bommel má zkušenosti ze světového fotbalu a ví, jak to chodí. Že když jsem měl velký turnaj EURO v Gruzii, tak se časem projeví únava. Hodně jsme si v tomto rozuměli, vždycky věděl, jestli mi dát volno, nebo zase naopak. Stalo se několikrát, že jsem dokončoval trénink, on za mnou před závěrečnou hrou nebo nějakou střelbou došel a začal se vyptávat, jak se cítím. Říkám: „Všechno v pohodě.“ A on: „Tak běž do kabiny.“

Normálně bych chtěl trénovat dál, ale díky osobnosti, jakou van Bommel má, si vždycky řeknu, že ví, co dělá. Takže jsem nikdy neměl žádné výtky.

 

„Prožitky z titulu převýšily i to, že jsme prohráli finále poháru a na triple jsme nedosáhli.“

 

První půlrok jsme si v sezoně vedli tak půl na půl. Jednou výhra, jednou prohra, jednou remíza… Docela jsme ztráceli body a první polovina byla rozpačitá, stejně jako za minulého trenéra. Zde je důležité se dostat do první osmičky, aby tým hrál ve skupině o titul.

Ještě dva týdny před koncem zimní části jsme neměli nic jistého. Nakonec se nám podařilo dostat mezi prvních osm, skončili jsme třetí a do jarní části jsme si dali jediný cíl: Že vyhrajeme titul. Respektive že vyhrajeme titul, pohár a Superpohár, u kterého jsme už měli díky vítězství 5:0 nad Ajaxem po Otten Cupu splněno.

První týden zimní přípravy jsem pak letěl na soustředění s juniorkou do Španělska. S trenérem juniorky jsem tam nebyl moc v kontaktu a nevěděl jsem, co od něj čekat. Znal jsem akorát asistenty, pod kterými jsem už hrál, a ti se mě ptali, jak se cítím. Říkal jsem, že dobře, načež mě chválili. Ale jak jsem se vrátil do Holandska k devatenáctce, od van Bommela jsem slyšel, že trenéři juniorky se mnou nebyli spokojení.

Říkal jsem si, co se stalo. Přemýšlel jsem, jestli je ve mně problém. Pak jsem si ale řekl, že se tím nebudu zaobírat, že je pro mě hlavní cíl dovést kluky k titulu a něco v tom týmu dokázat, aby trenéři věděli, že udělali chybu, když mě nevzali do juniorky. Navíc v devatenáctce mě to moc bavilo. Bylo to skvělé díky vedení trenérů a systému, kterým jsme hráli. 

V jarní části jsme až na tři remízy všechny zápasy vyhráli a jak jsme tak měli vítěznou vlnu, nedostávali jsme ani góly. Obdrželi jsme tři z dvanácti utkání, což jsem ještě neviděl. Jen to ukazovalo, jaký jsme měli tým a jak jsme táhli za jeden provaz. A bylo to takové zajímavé, protože v Holandsku se hodně říká, že jsou individuality, ale my jsme se semkli v jeden tým i s klukem z Maďarska, klukem z Bosny a klukem z Francie. Čtyři hráči ze zahraničí včetně mě dokázali dát do týmu takovou tu evropskou nebo východoevropskou mentalitu a společně jsme soutěž dotáhli až do vítězného konce. 

Prožitky z titulu převýšily i to, že jsme prohráli finále poháru a na triple jsme nedosáhli.

Lepší sezonu jsem ještě nezažil.

 

„Na přestup do zahraničí se dívám tak, že tohoto kroku nelituji a určitě nikdy litovat nebudu.“

 

Když se nyní za přestupem do zahraničí ohlédnu, tak hlavně zopakuji, že mi pomohlo, že jsem na něj byl připravený. A dívám se na to tak, že tohoto kroku nelituji a určitě nikdy litovat nebudu. 

Zaprvé jsem se naučil novou řeč a poznal jsem, jaká je nizozemská kultura. 

Zadruhé jsem se díky životu v cizí zemi osamostatnil. Rodinu vidím dvakrát za půl roku a jinak si vážím momentů strávených s ní. 

Jak všichni říkají, že přestup do zahraničí není pro mladého hráče dobrá cesta, že se pak těžko uchytí, já to vidím naopak. Ohlížím se na to, čeho jsem v klubu zatím dosáhl a co jsem zažil. Mám spoustu nových kontaktů, například s van Bommelem, se kterým mě pojí nadstandardní vztah. Je to legenda světového fotbalu a psali jsme si spolu třeba během mistrovství světa, když jsem byl ještě v Česku. Mám jeho číslo v telefonu a tohle už mi nikdo nevezme. Možná to někomu přijde úsměvné, ale nepoštěstí se to jen tak a pro člověka je to vzácná věc.

Celkově mám prostě víc zkušeností, což se týká i fotbalu. Fotbal v Holandsku je na mládežnické úrovni o dva levely výš než v Česku, takže mě to zase víc posunulo, než kdybych hrál na Slovácku za juniorku nebo za dorost. To nechci říct nic proti Slovácku, které je v mládeži právě že jedním z nejlepších klubů v Česku. Avšak než hrát proti některým menším týmům, tak pro mě bylo lepší jít do holandské ligy a zkoušet to tam. Mám čtyři starty ve druhé holandské lize, kde mají zápasy velkou úroveň a chodí plné stadiony. V minulé sezoně jsem hrál utkání na Telstaru a přišlo asi šest tisíc diváků. Atmosféra byla neuvěřitelná. 

Je to další zážitek, který mi už nikdo nevezme. Takže na působení v zahraničí se dívám tak, že mi hodně dalo a snad ještě i hodně dá.

Samozřejmě, pro to, aby se člověk adaptoval a setrval ve velkém zahraničním klubu, bylo nutné leccos podstoupit a prokázat. Ve fotbale to nejde bez výkonnosti, ale na druhou stranu je důležité i chování hráče. To, jak je mentálně připravený a jak se klubu i zemi přizpůsobí, na což má klíčový vliv řeč. Její znalost mi hodně pomohla také k tomu, že jsem se mohl stát kapitánem týmu.

Přizpůsobit se kultuře a týmu, když někam přijdete, je nezbytné. V devatenáctce PSV jsme byli čtyři zahraniční hráči a všichni jsme uměli holandsky. Díky tomu jsme vše mohli dělat v holandštině, čímž jsme ušetřili strašně moc času, který jsme využili k rozvoji technicko-taktických dovedností týmu. Našemu družstvu to ohromně pomohlo.

V neposlední řadě jsem musel být i trpělivý a uvážlivý. Když člověk prochází těžkými momenty, naskočí mu v hlavě plusy a minusy, co se může stát v tom a v tom případě. Pokud bych například ve druhé sezoně z Holandska odešel, ostatní by mohli zase říkat, že to je ten talent, co přestupoval s nějakou vizí a po roce to vzdal… Takto jsem skončit nechtěl. Abych to upřesnil, nikoliv pro to, abych dokázal něco lidem okolo. To nemusím. Ale sobě, že na tom mám.

Věřil jsem v to, ve své schopnosti. A to mě vždycky hnalo dopředu.“

 

Fotografie: z archivu Michala Sadílka

Další články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace