O projektu Kontakt


Fotbalový život: Obětované prázdniny - Lukáš Železník

sobota, 14. 7. 2018 08:00 images/clanky/fotbalovy-zivot-obetovane-prazdniny-vypravi-lukas-zeleznik-58.jpg

Na první pohled se nám zdá, že profesionální fotbalisté mají zadarmo krásný život. Jenže než dosáhli na onen „krásný život“, museli ujít dlouhý kus cesty protkaný potem a obětováním se.

Přemýšleli jste například někdy, že v mládí přicházeli o letní prázdniny, respektive o podobu, jak jsme si je užívali my „nefotbalisté“?

Právě to je téma, o kterém si nyní můžete přečíst v rámci rubriky „Fotbalový život“. Na čas prázdnin a mládežnických let zavzpomínal osmadvacetiletý útočník Zlína Lukáš Železník. Vypráví mimo jiné, jak doposud nezná zábavy, avšak prázdnin věnovaných fotbalu nelituje. Také se dozvíte, za co utrácel své první peníze a jak nad tím dnes kroutí hlavou.

Přejeme Vám příjemnou zábavu. 


„Co pamatuji z mládežnických let, tak letní prázdniny můžu rozdělit do dvou etap: první byly ty „fotbalové“, a potom ty školní. Někdy v květnu, v červnu jsme skončili sezonu a nazdar, na tři čtyři týdny nás klub pustil domů. V naší době to bylo volnější, neměli jsme striktně dané, že musíme splnit nějaké individuální plány, jinak dostaneme pokutu. Takže jsme si každý podle svého mohli užít volno.

Já jsem uvolněný čas z fotbalu stejně většinou využíval ke sportovním aktivitám. Když je člověk sportovec, tak se bez sportu těžko obchází, snaží se pořád něco dělat. Hrál jsem tenis, jezdil s bráchou na kole nebo jsme šli hrát s klukama fotbalové turnaje. Člověk měl tehdy tolik energie, že i když pořád sportoval, nijak to nepocítil. Dnes už jsem rád, pokud máme třeba dva týdny volno a můžu vypnout, přes sezonu je toho hodně. Obzvlášť, když se hraje ještě evropský pohár, jak jsme to ve Zlíně zažili minulý podzim. Během dovolené si strašně moc užiju svou rodinu, které se člověk jinak nemůže tolik věnovat.

Také jsem se s kamarády scházel na grilovačky a různá posezení, protože na to přes sezonu nebyl čas. Vždy to ale bylo v mezích, bez alkoholu. V té době jsem pořádně nevěděl, co to alkohol je a nijak jej nemusím ani dnes. Poprvé jsem jej ochutnal až v sedmnácti letech, když jsme se zlínskou sedmnáctkou vyhráli titul. Napil jsem se šampaňského a musím říct, že celý den jsem z toho byl hodně špatný :-)

 

„Občas přišly chvíle, kdy to člověk měl v hlavě, že kamarádi si užívají volný čas.“

 

V červenci pak fotbalové prázdniny vystřídaly ty školní, jenže pro nás fotbalisty to začal být masakr. Každý den jsme měli dva tréninky a na týden se jezdilo i na soustředění do Luhačovic na Radostovu. V srpnu se do toho navíc vložily mistráky, což v dorostu sebou neslo i větší víkendové cestování při zápasech venku apod. 

Neměli jsme tedy volné prázdniny jako jiní kluci, museli jsme je obětovat fotbalu, pokud člověk chtěl něčeho dosáhnout, ale musím říct, že mně osobně to nevadilo. Hlavní bylo, že jsem si odpočinul od školy. Když člověk dělá fotbal celý život, tak ho to pohltí a být bez tréninků dlouhou dobu by jej ani nebavilo. Stejné je to i s výhledem do budoucna, až skončí kariéra. Něco mám v hlavě, co budu dělat, nicméně bude to zajímavé, až opravdu nastane konec profesionální dráhy. Zatím si nedokážu představit, že z toho současného koloběhu, kdy člověk dělá, co jej baví a je navyklý na určitý režim, vypadnu.

Pokud se vrátím k trávení letních prázdnin a k tomu, jak jsme to měli jiné než ostatní kluci, tak samozřejmě občas přišly chvíle, kdy to člověk měl v hlavě, že kamarádi si užívají volný čas. Tehdy už ve čtrnácti kluci chodili na diskotéky, na zábavy, s holkama atd. Vím, že mě mrzelo, že jsem už neměl taky holku, tak jsem si teda potom v patnácti jednu našel a zůstal jsem s ní dodnes :-) Jsem za to moc rád. Jak už jsem psal, že bych litoval jiného dětství, respektive prázdnin, to ne.

Dal jsem se prostě na cestu profesionálního fotbalu a třeba na zábavě jsem nebyl ještě nikdy v životě. Vůbec nevím, jak to funguje. Nebo mám lehké povědomí, že tam hraje nějaká kapela, pije se tam pivo a někteří lidé to mají rádi. My si s klukama dnes sem tam zajdeme na diskotéku, ale stejně je to takové, že většinou sedíme furt stejná parta, takže se pořád řeší fotbal - co je špatně, co by se dalo zlepšit a takhle. Spíš je dobré, když se někdy sejdeme neformálně, mimo kabinu, kde člověk dokáže říct věci, které by jinak neřekl. Povíme si všechno na rovinu a týmu to pomáhá.

Takže já jsem na tréninky během prázdnin chodil strašně rád. Vypl jsem od školy, nemusel jsem najednou jezdit na ráno na šest hodin na praxi. Navíc v dorosteneckých letech to bylo celé ještě takové volnější. Přišel jsi na trénink nebo na zápas, tam tě sledovalo pár lidí a hrál jsi pro zábavu. Do toho jsi byl student a nemusel jsi nic řešit, co se týče bydlení, stravy, auta, benzinu atd. Byl to úplně pohodový život.

Navíc, my co jsme v šestnácti sedmnácti dostali nějaké základní smlouvy - třeba na pět tisíc korun měsíčně, tak jsme byli jak milionáři. Dvacátého mi píplo pět tisíc korun a normálně jsem nevěděl, co dělat. Šel jsem do značkového obchodu ve Zlíně a koupil jsem si tričko za tři tisíce…

 

„Nadávky lidí jsem přestal řešit.“

 

Když se nad tím dnes zamyslím, tak si říkám, jak jsem si vůbec mohl při výplatě pět tisíc takové tričko pořídit… To už bych teď v životě neudělal, byť peníze vydělávám. Tričko si koupím na internetu za pětistovku a mám z toho stejnou radost jako tehdy. Bylo to prostě o tom, že v dorosteneckém věku člověk ještě nic neřešil, měl školu a jinak klid. Mama hotel byl úžasný :-)

Postupem času, jak je člověk starší a starší, tak už se musí nějak zajistit. Jako fotbalista stejně jako ostatní lidé platím z výplaty hypotéku, auto, pojištění, zálohy na daně a taky to není sranda. Vím, že oproti pracovníkům ve fabrice apod. máme lepší podmínky a pohodovější život, což nám spousta lidí vytýká, ale své starosti taky míváme. A prostě, když pominu některé osudy lidí, kteří fotbal opravdu hrát nemohli, tak spousta lidí se na něj od šesti let dát mohla a mohla podstoupit tu dráhu a vykopat se do ligy. Když vidíte, jak vám kolikrát nadávají lidé, kteří během zápasu jen popíjejí pivo, nepřijde vám to úplně košér.

Na druhou stranu je to o člověku, jak to vezme. Já jsem to přestal řešit. Odnaučil jsem se to, když jsem šel do Slavie, kdy mi David Hubáček řekl, ať nečtu noviny, sociální sítě atd. Občas na mě samozřejmě vyskočí nějaké komentáře, ale už je fakt neřeším. Důležitý je pro mě vlastní pocit, že vím, že dělám maximum, co můžu.

Hraju zkrátka fotbal, jak je a těším se na každý zápas. 

Pak přijde další týden a trénuju znovu.

Tak to je a za letní prázdniny, jak jsem je prožíval, jsem rád.“

Další články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace