O projektu Kontakt


Fotbalový život: Hlubiny brankářského řemesla. Vypráví Zdeněk Zlámal

pátek, 17. 11. 2017 10:00 images/clanky/fotbalovy-zivot-hlubiny-brankarskeho-remesla-vypravi-zdenek-zlamal-9.jpg

Je ve věku, kdy už dost hráčů opouští vrcholový fotbal, potažmo úplně končí kariéru. Jako gólmana jej ale myšlenky na odchod ze scény míjí, navíc chytání miluje.

Zdeněk Zlámal, který 5. listopadu oslavil 32. narozeniny, na téma exkluzivně vypráví v rubrice Fotbalový život. A nejen to. Podělil se komplexně o zkušenosti z brankářského řemesla, kterých za jedenáct ligových let v Česku, v Itálii, ve Španělsku či v Turecku nasbíral bohatě.

Zachytil měnící se trend v nasazování gólmanů, pocity a klíčové vlastnosti u brankáře a rovněž prozradil, jak se postupem věku změnila jeho osobnost ve chvílích, kdy má roli náhradníka.

Přejeme příjemné a inspirativní počtení.  


„Říká se, že gólmani rostou až v pozdějším věku. A co já si pamatuji ze svých začátků v lize, tak v bráně byli skoro samí třicátníci. Trenéři mladšího brankáře jen tak nepostavili.

Taky vím, že v reprezentační jednadvacítce jsme všechno byli brankáři, kteří chytali ve svých klubech jenom v béčku. Teď je ale trend dávat příležitost mladým. Kor tady v Česku. Proto se ani mladší, modernější trenéři nebojí dát do brány mladšího gólmana, což mně se samozřejmě líbí a nic proti tomu nemám. Takže když se na to podívám, mladých je teď v lize dost a musím říct, že jsou to hodně dobří brankáři.

V době, kdy já jsem patřil do mladé generace, respektive jsem byl v dorostech, tak brankářské tréninky nebyly specializované jako dnes a týmy nebyly tak vyspělé. Teďka jsou k mání různá videa, tréninky na YouTube atd., což si myslím, že mladým pomáhá v rychlejším vývoji a dává jim obrovskou výhodu. Na druhou stranu mají proti sobě větší konkurenci, takže to má plusy i minusy. 

Co se týče mě, je mi třicet dva let a dovolím si tvrdit, že platí, že to na gólmana není žádný pořádný věk. Když se člověk stará o své tělo a je velký profesionál, tak může v bráně vydržet dost dlouho.

V pokročilejším věku už je to o přípravě, o regeneraci a o starání se o své tělo. Co jsem zjišťoval, tak Gianluigi Buffon skoro pořád trénuje. Prý si nemůže dovolit dva dny volna, protože jinak by tělo už nerozhýbal. 

Ve věku nevidím problém. Cítím se dobře a vidím to tak, že dokud budu platný, nebo dokud si budu sám myslet, že na to mám, tak budu rád pokračovat co nejdéle. Jakmile ale ucítím, že už to není ono a jakmile ztratím vnitřní motivaci nebo takovou tu vášeň pro hru, určitě skončím.

Už by to bylo jen plácání.

Zatím tento stav nenastal a doufám, že ještě nějakých pět šest let nenastane :-)

 

„Geniální sportovec má výkyv dva tři zápasy za sezonu.“

 

Ligu jsem začal chytat ve Zlíně, kam jsem přišel ze Sparty na hostování. Zranil se tehdy brankář Baránek, shodou okolností na Spartě.

Pamatuji si to přesně, v pátek jsem přijel na trénink a v sobotu byl zápas. Takže jsem si skoro ani nevybalil a už jsem měl za sebou jeden start. Bylo mi dvacet a bylo to tak rychlé, že jsem ani nepřemýšlel o tom, že mám ligový zápas. 

Někdy je lepší nad věcmi moc nepřemýšlet, být hozený do vody a plav. Můžu potvrdit, že brankářské řemeslo je opravdu hodně o hlavě a pohodě. Je strašně důležité, jak se člověk cítí i mimo fotbal. Nebo aspoň u mě to tak funguje, že jestli jsem v pohodě, šťastný a všechno klape, tak pak to jde i v bráně. Často jsem měl navíc za takových okolností štěstí, že mě balony trefovaly do hlavy, do noh nebo šly do tyčky. 

Myslím si, že první rok v lize jsem odchytal dobře a hrozně jsem si tehdy věřil. Myslel jsem, že to tak půjde samo...

No ale pak samozřejmě přijde určitý neúspěch a v té chvíli se pozná, jak je brankář silný, jaký je člověk a jak situaci dokáže zvládnout. Platí to tak ve fotbale obecně a poznávají se tak geniální sportovci od sportovců průměrných.  

Geniální sportovec má výkyv dva tři zápasy za sezonu. Je to prostě strašně krátké období a pak se mu zase daří. Sem spadají velcí brankáři jako Buffon, Neuer, Čech. Když udělali chybu, nebylo to na nich skoro vidět.

A pak jsou ostatní sportovci, respektive brankáři, kteří se v neúspěchu plácají, výkonnost moc řeší a úspěch znova nepřichází.

Je to o hlavě, nezdolnosti, sebejistotě a o vnitřním klidu.

Poznal jsem tyto věci za svoji kariéru, kdy umně jsem byl nahoře, dole, nahoře, dole. Život je takový a být jenom úspěšný a nepoznat neúspěch podle mě není ideální. To samé i naopak. Takže jak já říkám, srdce tluče nahoru, dolů, když se na to člověk podívá na grafu, funguje tak i život a probíhala tak i moje kariéra.

Beru to tak a pořád se snažím posouvat a být nejlepší.

 

„Jediné, co člověk může změnit, je sebe samého.“

 

Aktuálně jsem ve Zlíně v pozici náhradníka, což už jsem zažil několikrát ve fotbalovém životě.

Musím upřímně říct, že když jsem byl mladší a přestal jsem chytat, dělal jsem uraženého, naštvaného a viděl jsem to tak, že všichni jsou blbí a já jsem ten nejlepší. Veřejně jsem to najevo nedával, trénoval jsem a makal jsem, ale uvnitř mě tohle bylo.

Bylo to hrozně naivní chování.

Teď už to ve svém věku vidím samozřejmě úplně jinak. Co můžu poradit ostatním, tak člověk ať vždycky hledá chybu v sobě. Vím, že někteří hráči čekají třeba, až klub vymění trenéra, až se bude hrát doma, proti lehčím soupeřům a takové a řeči, řeči…

To já neuznávám.

Okolnosti můžou někdy hrát proti vám, ale jediné, co člověk může změnit, tak je sebe samého. Nikoliv trenéra, chování spoluhráčů nebo někoho jinačího. Když se nedaří, měl by si sednout, měl by zanalyzovat situaci a říct si, co udělat pro to, aby hrál. 

Dospěl jsem k tomu s věkem a se zkušenostmi a myslím si, že stejně to vnímá více starších hráčů. Je to přirozený vývoj, který platí ve fotbale, ve všech strukturách zaměstnání a v běžném životě.

 

„Práci brankáře miluju a fascinuje mě.“

 

V jiných ohledech ale existují specifika pro pozici v bráně.

Hráči většinou říkají, že brankáři jsou „blázni“. Říkám jim vždycky: Ano, blázni jsme. Ale běžte se tam postavit a skačte pod nohy hráčům :-))

V bráně stojíme sami, a když uděláme chybu, většinou už není cesty zpět. Nemáme se za co schovat. Tohle mají hráči snazší. Když něco pokazí, mají kolem sebe další hráče, kteří můžou chybu napravit. Na druhou stranu řeší víc situací než gólman.

Práci brankáře ale miluju a fascinuje mě. Na kolezích nebo i na mě jde krásně vidět, jaké jsme osobnosti, a jak se chováme v momentě, kdy hrajeme, respektive nehrajeme.

Pro mě je to hrozně zajímavé.“ 

Další články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace