O projektu Kontakt


Fotbalový život: „Chybí ti zkouška a státnice, hecni se!“

úterý, 7. 8. 2018 07:00 images/clanky/fotbalovy-zivot-boj-se-studiem-tomas-poznar-70.jpg

V dalším dílu populární rubriky „Fotbalový život“, která vás provází specifiky fotbalové kariéry a mnohdy ukazuje, že není všechno zlato, co se třpytí, se dozvíte, jaký je režim kluka kombinujícího sport se studiem.

Téma velmi výživně znázornil zlínský útočník Tomáš Poznar, který se až na jedno zakolísání u maturity vypořádal s náročnými časy bravurně.

Takže zároveň přináší inspiraci, jak na fotbalové cestě úspěšně zvládnout i studijní povinnosti :-)

Přejeme zábavné počtení.


„Na Univerzitě Palackého v Olomouci jsem studoval dálkovou formou, přesto jsem se měl co ohánět. Vybavuji si, jak jsme hráli zápasy ve druhé lize v pět hodin odpoledne, a trenér mi řekl, že na rozcvičení musím dojet. Takže jsem byl dopoledne ve škole, třeba až do nějaké čtrnácté hodiny, pak jsem jel hodinu a půl z Olomouce do Zlína a šup, šel jsem hrát zápas. 

I tak to vypadá, když kombinujete studium s profesionálním fotbalem.

Na druhou stranu jsem měl tehdy trenéry, kteří mi vycházeli vstříc. Pánové Kalivoda a Skácel byli také studijními typy. Je to o lidech, a pokud narazíte na takové jako já v tomto případě, tak jde všechno lépe. Navíc jsem výkony udržoval na úrovni, že nebyly nijak mdlé, takže mi opravdu pomáhali a bylo to od nich pěkné.  

Dnes jsem jenom rád, že se mi podařilo vysokou školu zvládnout.

 

Sport se školními povinnostmi jsem začal výrazněji kombinovat od třetí třídy základní školy. Tehdy jsem zjistil, že fotbal mě baví a viděli to i rodiče, takže jsme se domluvili, že nastoupím na 5. základní školu ve Zlíně, která byla fotbalová. Do té doby jsem chodil na „sedmnáctku“, kterou jsem měl blízko domova.

Získal jsem velkou výhodu v tom, že tréninkové centrum na Vršavě se nacházelo kousek od školy. Chodili jsme na tréninky pěšky a většinou nás doprovázel učitel Kuba Chwaszcz, který byl zároveň i náš trenér.

Horší to bylo s cestováním do školy. Měl jsem to přes celé město, takže jsem vychytával spoje apod. Do toho si pamatuji, jak sousedky na mě koukaly na zastávce, že mám jednu tréninkovou tašku, jednu školní, a že je mám kolem sebe tak omotané. Tehdy jsem nebyl velký jak dnes, že, tak se mi trošku smály :-) Ale po čase se začalo dařit, tak na to později vzpomínaly a říkaly, že jsem pro to něco obětoval.

Na první místě byla v mém režimu většinou škola. Byl jsem tak vedený už z rodiny, takže jsem se snažil mít dobrý prospěch, aby mi nic nebránilo ve fotbale. Ve škole jsme byli správně vyčůraní, dávali jsme pozor v hodinách a tím pádem jsme se nemuseli tolik učit doma. Nejvíc jsem kamarádil s Filipem Kokešem, se kterým jsem potom hrával i ve starším dorostu. Pamatuji si, že jsme sedávali ve čtvrté lavici a se studiem jsme si pomáhali, protože ve dvou se to lépe táhlo. Mu se říkalo „malý hajzlíček“ a mně se říkalo „hajzlíček v brejličkách“, nosil jsem tenkrát brýle. 

Byli jsme taková dvojka grázlíků na škole, ale co se týče studia, tak jsme nic nepodceňovali. Vždycky jsme se snažili nachystat a nakonec jsme šli oba na gympl, kde už to bylo něco jinčího...    

 

„Byl trochu problém se večer přemluvit a udělat úkoly.“

 

Školní rozvrh už nám nekorespondoval s tréninky jako na základce, respektive tréninky už nebyly uzpůsobené. Takže si pamatuji, že 14:05 jsme končili ve škole a 14:33 jsme museli stihnout „čtverku“ (trolejbus), abychom byli včas na tréninku, který začínal v 15:00. Trénink trval hodinu a půl až dvě, potom jsme se věnovali regeneraci, do toho nějaké tréninky navíc, protože jsme měli jako mladí kluci hodně energie a domů jsme se vrátili někdy v sedm v osm hodin. Rodiče už pro nás nejezdili, protože chtěli, abychom se učili samostatnosti a bylo to jedině dobře.

Problém byl trochu se večer přemluvit a udělat úkoly. Čas zbýval, jenže kolikrát jsme byli fakt tak unavení, že jsme lehli do peřin a spali. Ráno v šest hodin potom budíček a znovu celý proces... Takže na střední škole jsme byli svým způsobem flákači, ale na druhou stranu, když o něco šlo, tak jsme se zase připravili a zabrali. Zvládnout školu byl základ všeho!

Já i Filip jsme to tak měli postavené a tímto směrem nás vedli i rodiče, kteří říkali, že fotbal není úplně stěžejní a je potřeba se věnovat škole. Chápali jsme to, i když jsme samozřejmě trochu remcali jako každý puberťák. Ve finále jsme se ale opravdu snažili dělat, co jsme mohli. 

Každopádně to bylo hodně obtížné všechno skloubit, pro což nemají pochopení lidé nebo učitelé, kteří nikdy nesportovali. Učitelé nám moc nevycházeli vstříc, až později, jak jsme byli ve starším dorostu, a ve fotbale nám to šlo víc, tak nám byli schopní dát nějaké individuální plány. Hlavně reprezentantům. 

Já je chápu, že chtějí plnit svou práci a něčemu nás naučit a chápu i žáky s rodiči. Chápu všechny strany, každá to myslí dobře, ale myslím si, že by mělo probíhat více vzájemné komunikace, aby došlo ke skloubení zájmů a řešení pro všechny. Jak kolikrát až příliš tlačí na pilu někteří kantoři nebo rodiče, tak to není dobré.

 

„Škola mi hodně pomohla v tom, že jsem se zformoval do osobnosti slušného člověka.“

 

Musím říct, že kamarádovi Filipovi to šlo ve škole vždycky líp. A dalším spolužákům relativně taky. Měli pro školu větší zápal, byli chytřejší, kdežto já jsem zase tíhl víc k fotbalu. V období dorostu jsem byl klasický puberťák a takový ten machírek, co si myslí, že je pupek světa, když hraje fotbal. Někteří učitelé i lidé z okolí mi to dávali dost sežrat.

Nicméně jak se člověk formuje a mění, tak bych řekl, že právě škola mi hodně pomohla v tom, že jsem se zformoval do osobnosti slušného člověka. Jak už jsem říkal, vzdělání jsem nepodceňoval, byť to tak možná nepůsobí a jako jediný fotbalista z naší sportovní třídy jsem se dostal v řádném termínu k maturitě. Zároveň jsem v této době prožil věc, která zásadně ovlivnila můj zmíněný přerod. 

Moc lidí to neví, ale neudělal jsem na první pokus maturitu. V oblíbeném předmětu ekonomie jsem si vytáhl otázku, kterou jsem jako jedinou neměl na papíře a prostě jsem ji neudělal. Asi se mi to sečetlo za toho grázlíka…

Abych se přiznal, bylo to obrovské zklamání. Pamatuji si dodnes ten pocit, kdy mi řekli, že jsem neprospěl. 

Tento moment mě nakopl a semknul. Kousl jsem se a na druhý pokus jsem zkoušku udělal s přehledem za jedna. Když se to zprůměrovalo s pětkou, byla z toho na maturitním vysvědčení trojka. Mimo to jsem na Gymnáziu TGM ve Zlíně odmaturoval z češtiny, z angličtiny a z matematiky.

Následovalo důležité rozhodnutí, jakým směrem pokračovat dál v životě. Člověk nevěděl, jestli má fotbal cenu, protože bral pár tisícovek v juniorce, takže pro život nic moc. Pomáhat musela rodina. 

Bylo to těžké rozhodování.

Podstatné ovšem bylo, že jsem měl silnou vůli a ke sportu jsem choval velkou lásku. Ta nakonec zvítězila a ve fotbale jsem dál bojoval. Nicméně alespoň dálkovou formou jsem zůstal i u studia. Oba rodiče mají vysokou školu, mamka dokonce několik, takže jsem cítil určitou povinnost pokračovat v tradici a nebýt za nějakého „hlupáka“, když geny byly zjevné. Využil jsem jedné přihlášky, kterou jsem udělal do Olomouce na obor Management sportu.

Právě tady byla situace, kdy já jsem nepřiznal, že nemám maturitu. Po nějaké době se mi ze školy ozvali, že nemají ode mě maturitní vysvědčení, tak jsem jej dodal, jak jsem maturitu udělal. Vyšlo mi to tak tak na zápis, takže jsem měl velké štěstí :-)

Dnes už je to docela humorná historka. 

 

„Vysoká škola byla největší škola, jakou jsem mohl zažít.“

 

Vysoká škola byla největší škola, jakou jsem mohl zažít. Je to podle mě nejlepší část školství. Studium už bylo specializované a časově nebylo tak vázané jako na střední škole, což mi tato svoboda vyhovovala. A samozřejmě i kolektiv už byl vyzrálý.

S tímto obdobím mám spojené, jak se otočila moje nechuť ke knihám. Zjistil jsem, že čím víc se člověk vzdělávání věnuje, tím více ví o životě, je rozumnější a po lidské stránce vyspělejší. Měl jsem určitou motivaci i od holky, se kterou jsem začal chodit na střední škole. Byla velmi inteligentní a dokázala mě inspirovat, takže mi taky hodně pomohla a dnes jí za to můžu jen poděkovat. 

Pokud se vrátíme k tématu, to znamená ke kombinaci sportu se studiem, tak na vysoké škole to bylo dost obtížné skloubit. Bylo to tím, že jsem se ve fotbale dostal na profesionální úroveň. Pamatuji si své první profesionální angažmá ve Vítkovicích, kdy jsem potom dojížděl do Olomouce a moc mi ty příjezdy do školy nevoněly. Byl pro mě problém skoro cokoli vypracovat.

Na druhou stranu, zase jsem vždycky všechno zvládl. I když jsem byl už na pokraji vyřazení. 

Dělal jsem zkoušky z fyziologie a nemohl jsem je za boha udělat. Měl jsem před sebou poslední pokus na děkanátu a už jsem tam ani nechtěl jít. V tom zafungoval taťka, který přišel a řekl: „Hele, chybí ti jedna zkouška a státnice. Hecni se, ušel jsi nějakou cestu, tak ji dokonči!“

Z pozice sportovce, který nerad prohrává, jsem přikývl. Dva tři měsíce v kuse jsem ležel v knížkách a šprtal se. Sedl jsem na to i při fotbale, byť jsem býval unavený.

Nakonec jsem zkoušku zvládl.

Tento „úspěch“ mi dodal důvěru. Věděl jsem, že když se připravím stejně dobře na státnice, tak je udělám. Učil jsem se opravdu důkladně a státní závěrečné zkoušky jsem s přehledem zvládl na první pokus. Takže jsem vlastně bakalář na Univerzitě Palackého v Olomouci v oboru Management sportu a trenérství. 

S odstupem času to beru jako velkou věc.


Abych povídání shrnul, myslím si, že škola by se neměla podceňovat. Za tu dobu, co jsem v ní byl, hlavně pak na té vysoké, tak mě extrémně obohatila. A pokud člověk nebude líný a čas si dobře rozvrhne (to je možná rada pro některé, kteří by chtěli), tak se se sportem dá skloubit a jdou dělat dobré výsledky tam i tam. Vznikají z toho pak moc pěkné věci, za které jsem osobně rád.

Studium prostě doporučuji, i když jsem byl takový grázlíček :-)

P.S. Na magisterské studium bych si momentálně z časových důvodů až tak nevěřil, ale chystám se, že časem nějaké dokončím… :-)“ 

Další články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace