O projektu Kontakt


Co lze zažít v Austrálii? O svém putování líčí Tomáš Čelůstka

sobota, 13. 1. 2018 20:00 images/clanky/co-lze-zazit-v-australii-o-nezapomenutelnem-putovani-lici-tomas-celustka-17.jpg

Dovolená snů. To není jen název komedie režiséra Ricka Rosenthala z roku 1984, ale také metafora k dvaceti dnům, které opavský obránce Tomáš Čelůstka strávil v prosinci v Austrálii. Pobyt u protinožců nám autenticky ztvárnil, a tak máte možnost získat mnoho jedinečných poznatků o populární zemi. 

Hlavní povídání se točí kolem Sydney, kde šestadvacetiletý rodák ze Zlína bydlel u svého strejdy a jeho rodiny. Navštívil ale také Tasmánii, užil si pánský víkend v Sandbaru či se potápěl ve Velkém bariérovém útesu.

Přejeme vám mnoho pěkných chvil u originálního vyprávění Tomáše Čelůstky.


„Když jsem byl v červnu s Oldou Zámorským na návštěvě u bráchy, jenom jsem tak nahodil: Ty, Oldo, co Austrálie? A Olda hned: No jedem!

Olda chytá za Nevšovou, je to živel a super kamarád. Díky jeho přikývnutí mohla dovolená vzniknout. Má procestovaný už skoro celý svět, ale v Austrálii do té doby nebyl.

Vyrazili jsme 30. listopadu do Mnichova, kde jsme přespali a vydali se na let. Nikdy jsem tak daleko neletěl, maximálně tři hodiny za bráchou do Antalye. Najednou byl přede mnou jedenáctihodinový let z Mnichova do Šanghaje a jedenáctihodinový let z Šanghaje do Sydney, takže docela divočina :-D Byla to velká výzva.

V Číně, kde jsme přestupovali, jsme se chvíli zdrželi a byl jsem rozčarovaný z lidí. Řešili jsme problémy s kufry, dlouho jsme stáli na imigračním oddělení, v metru se lidé tlačili a naráželi do sebe… Nebo jestli my v Česku trávíme moc času u telefonu, tak co teprve Číňani? Čučí jen do něj a vrážejí do sebe na ulici. 

Největší zážitek mi tak způsobil Maglev. Je to magnetický vlak, který jede rychlostí 430 km/h, takže třicetikilometrovou cestu z letiště do centra města dal za sedm minut. Člověk se ani z okna dívat nemohl, protože se mu hned zatočila hlava.

Po jedenácti hodinách v Šanghaji jsme odletěli do Sydney. Dorazili jsme 3. prosince v devět hodin ráno místního času, to znamená, že jsme na cestě strávili tři dny. Vyzvedl nás můj strejda Martin, který v Austrálii žije už devatenáct let a první co udělal, bylo, že nás vzal na jednu z nejkrásnějších pláží. Na Manly.

Byli jsme strašně unavení a strejda nám celý den opakoval, že nesmíme usnout, protože bychom kvůli časovému posunu byli rozbití. Aby nám pomohl, držel nás na kávě a grilovali jsme. Ještě jsme ani neviděli klokana a už jsme ho měli na grilu.

Musím říct, že je to úžasné maso. Jedno z nejlepších, jaké jsem kdy jedl. 

Když jsme pak viděli klokany, dělali jsme si legraci, že jsme mu snědli kamaráda. Ale abych vám to uvedl na pravou míru, klokani se v Austrálii normálně střílí, protože jsou přemnožení. Australané je teda moc nejedí, ale fakt je to výborné maso. Chutná něco jako na způsob hovězího, akorát je ještě více obohacené na proteiny.

 

„Na lidi v Austrálii mám jen ty nejlepší vzpomínky, protože byli pozitivní a se vším rádi pomohli.“

 

Po celém dnu jsme se strejdy v devět večer zeptali, jestli už můžeme jít spát. Strejda řekl, že ano, ale že jestli se vzbudíme ve dvě ráno, tak je znovu všechno špatně. No a dvě hodiny ráno, zářil jsem jako stowattová žárovka a cítil jsem se tak, že bych mohl jít hrát zápas :-D Zeptal jsem se Oldy, jestli je vzhůru. Odpověděl, že je… 

Jestli jsme ve čtyři hodiny znovu usnuli, tak jsme se hned v sedm vzbudili. Říkám: No nic, půjdeme do nějaké pekárny, nebudeme tady budit strejdu a rodinu. 

Přišli jsme do pekárny, bylo pondělí sedm hodin ráno, ženské úsměv od ucha k uchu, „hi guys,“ hned nás zdravily, zeptaly se nás, co si dáme a daly nám doporučení na koblížky. Jen jsme hleděli... Koblihy byly úžasné, obrovské, plné čokolády. Ne jak u nás malá kobliha s troškou náplně. 

Na lidi v Austrálii mám jen ty nejlepší vzpomínky, protože byli pozitivní a se vším rádi pomohli. Nikdy jsem nic podobného nezažil.

Když jsem třeba viděl výměnu řidičů v autobuse, kdy řidič vystupoval, podíval se dovnitř, usmál se na všechny, poděkoval a celý autobus mu zatleskal... To jsem tady v MHD nezažil. A to jsem jezdil hodně dlouho, asi do svých devatenácti. 

Mám fakt hezké zážitky.

Jedním z nejkrásnějších byla i cesta Ferry, neboli „Ferrynkou“, jak říká strýc s rodinou. Je to loď, která jede přes záliv přímo do centra města a zastaví se u Opery. Je nádherné, jak se k ní loď blíží a Opera je přímo před vámi. 

Na první vycházce do města jsme se setkali s kamarádkou Zuzkou, se kterou jsme si už předem psali, že bychom se mohli potkat. Přišli jsme k vánočnímu stromku, říkali jsme si, kde naši Zuzanku máme a ona nás i s desetiminutovým zpožděním krásně usměvavá vítala v Sydney :-D 

Společně jsme vyrazili do parku, ze kterého jsme měli nádherný výhled na protější Operu a na most Harbour Bridge. Poté jsme říkali, že se musíme jít dotknout Opery, jinak jako bychom tam nebyli.

Sáhli jsme si na ni a v tom jsme byli překvapení, že je jenom z kachliček, a ještě k tomu ze švédských kachliček :-D 

To si dělám samozřejmě legraci. Byl to obrovský zážitek vidět ji před sebou a říct si: Ty jo, teď jsem přes šestnáct tisíc kilometrů vzdálený od domova a stojím u Opery.

Jediné, co mě mrzí, že jsme se nestihli dostat až k Harbour Bridge. Jenom jsme pod ním projížděli. I to ale stálo za to a pro zajímavost: Harbour Bridge je postavený z českých nýtů.

 

„Užil jsem si hodně unikátní věc – byl jsem v Tasmánii, na nejkrásnější pláži na světě a ještě jsem se tam proběhl a splnil si tréninkovou jednotku :-D“

 

V Sydney jsme si prošli město. Zajímavé bylo, že bylo třeba třicet pět stupňů a všude se nacházely vánoční stromky a výzdoby. Takže u stromečků máme fotky, na kterých jsme v plavkách a svítíme natřeným opalovacím olejem. Je to vtipné. Znal jsem vždycky jen vánoční stromky a k tomu bundy, kulichy, rukavice. A teď tohle.

Další poznání jsme měli v Tasmánii. Tento výlet naplánovala Zuzka se svými spolužáky, dvěma Japonci a jedním Brazilcem. My jsme se jen vezli.

Sešli jsme se skvělá parta lidí a hlavně díky lidskému faktoru pro mě představoval tento výlet jeden z nejsilnějších zážitků.

Jinak to bylo v Tasmánii obrovsky náročné. Během čtyř dnů jsme toho hodně najezdili autem a ještě víc nachodili. Chtěli jsme toho co nejvíc vidět. Nejlepší byla Wineglass beach, což je pláž vyhlášená jako jedna z nejkrásnějších na světě. Strejdovi jsme to nechtěli věřit, když nám to říkal. Šli jsme pětačtyřicetiminutovou procházku na vyhlídku, ze které byla nádherně vidět. Bylo to opravdu moc pěkné.

Dolů jsme scházeli zase čtyřicet pět minut, takže celkem se šlo na pláž hodinu a půl. Na pláži jsme pak mohli vidět, že písek je jiný, než je běžné. Byl takový zlatý. 

Nadchlo nás to. 

Střihl jsem si tam i běh, protože jsem musel ještě trénovat. Užil jsem si tedy hodně unikátní věc – byl jsem v Tasmánii, na nejkrásnější pláži na světě a ještě jsem se tam proběhl a splnil si tréninkovou jednotku :-D

Na rozdíl od Austrálie jsme v Tasmánii potkali hada. Šli jsme nazpět lesem a po stezce, protože chodit mimo stezku se nedoporučuje, a viděli jsme jej z větší vzdálenosti. Naštěstí… Kdybychom vyšli z pláže o minutu dřív, tak si myslím, že bychom na něj narazili přímo. Podle nás to byl „brown“, tj. hnědý, hodně jedovatý had.

V Tasmánii se mi líbily ještě hory Cradle Mountains. Byli jsme i u jezera, které jsme obcházeli dvě až tři hodiny. Naopak mě až tak neoslovila bývalá věznice Britů Port Arthur, kam jsme zamířili první den.

 

„Hráči v Austrálii vypadají jako ragbysti a fyzicky jsou obrovsky zdatní. Je to tvrdý fotbal, v soubojích se hodně jiskří.“

 

Po čtyřech dnech v Tasmánii nás čekal nabitý program. Prakticky jsme se už nezastavili.

Na den jsme se vrátili do Sydney, kde jsme chtěli vidět nějaký zápas. Australský fotbal a ragby měly zrovna pauzu, což nás trochu mrzelo, tak jsme šli aspoň na fotbalové utkání Sydney FC – Melbourne.

Hráči v Austrálii vypadají jako ragbysti a fyzicky jsou obrovsky zdatní. Je to tvrdý fotbal, v soubojích se hodně jiskří. Zápas skončil výhrou 3:1 Sydney FC, které vede soutěž. 

Zajímavé bylo zažít využití videa. Rozhodčí minutu po situaci, kdy se střela Melbourne odrazila od břevna, dostal pokyn do sluchátka, aby uznal gól. Byl jsem překvapený, že je systém v Austrálii zavedený. Líbilo se mi to, jsem zastáncem videa. 

Užili jsme si také atmosféru. Na čtyřicetitisícovém stadionu bylo sice jen deset tisíc lidí, ale kulisa byla hezká. Sydney mělo za bránou jeden větší kotel fanoušků, kteří fandili o sto šest. 

Když jsme byli v Sydney, strejda nám vždycky vymýšlel program, abychom toho co nejvíc zažili. Mimo jiné měl naplánovanou podobnou akci, jak se jezdí na bruslích například nočním Zlínem. Moc jsme se na to těšili, ale obě středy pršelo (v Sydney se jezdí ve středu). 

Nicméně strejda vymyslel s kamarády náhradní program. Jeden z jeho kamarádů má skateshop a jezdí se na elektrických skateboardech po parkovišti a v centru Sydney. 

Bylo to pro nás neuvěřitelné.

Jeli jsme v zastřešeném patře, pak jsme vyjeli úplně nahoru, kde už byl prostor otevřený, a tam jsme měli nádherný výhled na osvětlené Sydney. Zuzka se nám smála, říkala, že takovou zábavu nemusí, ale my chlapi jsme v tomto asi trochu dětinští. Pro nás to byl obrovský zážitek.

 

„Užívali jsme si nádheru ve Velkém bariérovém útesu. Zblízka jsme viděli mořskou želvu, plavali jsme pod útesy.“

 

Tím, že byl v Austrálii strejda, tak jsme měli spoustu výhod. Život je tam strašně drahý, takže nám velmi pomohlo, že jsme u něj mohli bydlet. Nebo bylo super, kolik nám toho společně se svou ženou Gabčou o Austrálii povyprávěl. A taky nám připravil krásné zážitky.

Úžasné bylo, když nás vzal tři sta kilometrů na sever od Sydney do Sandbaru a ukázal nám tři nádherné pláže: Blueys Beach, Boomerang Beach a Sandbar Beach. Byli jsme úplně pryč od lidí a vychutnávali jsme si klid.

Strejda vzal sebou i devítiletého syna Tommyho, takže jsme cestovali ve čtyřech. Na „pánskou jízdu“ měl jet i jeho druhý syn Nicolas, který má dvanáct let, jenže byl nemocný. Bydleli jsme v menší chatce a po večerech jsme hrávali české hry jako Člověče, nezlob se. 

Mělo to kouzlo.

Vůbec nejsilnější zážitek jsme pak načerpali v Cairns, kam jsme už s Oldou letěli sami. Vypravili jsme se tam hlavně kvůli Velkému bariérovému útesu.

Pluli jsme hodinu a půl od břehu lodí, na které bylo asi šedesát lidí, a dále se člověk mohl buď potápět s bombou, nebo jenom šnorchlovat. My jsme jen šnorchlovali, přesto jsme si to neskutečně užili. 

Když jsme se poprvé zastavili, byl jsem hrozně nedočkavý a hned jsem skočil do vody. Pode mnou už se nacházelo nespočet větších ryb. Jsou na lodě navyklé, protože je posádka vždycky krmí.

Užívali jsme si tu nádheru. Zblízka jsme viděli mořskou želvu, plavali jsme pod útesy atd. Vše jsme si nahráli na kameru GoPro.

Potápěli jsme se celkem třikrát na třech různých místech. Na poslední zastávce nám společnost dělala malá mořská želva a instruktor nám říkal, že se objeví i matka, ať si počkáme. Tak jsem se držel skupiny, kdežto Oldu to nebavilo a plaval po své ose. 

Asi za deset minut připlaval a s úžasem mi hlásil, že natočil žraloka. 

„To si děláš legraci!“ 

Čekal jsem na velkou želvu, kterou Olda taky viděl, protože zrovna připlavala, a do toho viděl ještě žraloka... Byl jsem v tu chvíli hodně naštvaný.

Prohlédl jsem si ho pak aspoň na videu.

 

„Povedlo se nám získat fotku s koalou, pochovali jsme si ji. Byli jsme nadšení.“

 

Na druhý den jsme jeli ještě na výlet do Kurandy, který jsme měli v balíčku s Velkým bariérovým útesem. Hodinu jsme cestovali historickým vlakem, kolem krásných vodopádů, až jsme přijeli na místo. Kuranda byla něco jako prales a cílili jsme zde jen na koalu. 

Povedlo se nám s koalou získat fotku, pochovali jsme si ji, takže jsme byli nadšení.

Večer se nám stala ještě příhoda, kdy jsme seděli na břehu, který se táhl a byl krásně osvícený, pod námi se rozprostíralo moře, v pozadí svítily tankery a my jsme si spokojeně dávali pivo a brambůrky, jenže se to nesmělo, což jsme nevěděli. Přišel policista a prohodil, co to děláme… Zeptali jsme se, co se děje. Až když jsme řekli, že jsme cizinci a že nevíme, o co jde, tak nás pobídl, ať všechno schováme a jdeme, jinak bude pokuta.

Trochu nás mrzelo, že jsme z takové pohody museli domů. Nicméně zážitek byl pěkný, jen jsme poslouchali šumění moře.

Když jsme se vrátili z Cairns do Sydney, večer před odjezdem jsme si udělali se Zuzkou, se strejdou a s jeho rodinou piknik v útesu. Měli jsme výhled na krásně osvícenou Manly a Sydney v dáli. Kousek bylo také místo, kde se strejda ženil. Když jsem byl malý, ukazoval nám fotky, a teď jsem tam najednou byl.

Poslední den už byl hektický. Ještě jsme využili čas a vyrazili například na Tower Eye, což je nejvyšší stavba Sydney. Viděli jsme město z vrchu a také blesky, protože jsme měli štěstí na bouřku. Byl to ohromující pohled. Předtím jsme se ještě naposledy projeli „Ferrynkou“ a naposledy jsme se dotkli Opery.

Úplný závěr obstarala grilovačka u strejdy, kde jsme si pro změnu naposledy dali klokana a poté jsme se všichni rozloučili. Bylo to těžší, protože rodina nám přirostla k srdci. Oba synové vždycky když jsme se odněkud vraceli, tak nás srdečně vítali a objímali.  

Těžko se slovy popisuje, jak nádherně je v Austrálii. Přál bych vám všem, abyste to mohli také zažít. Mně už Olda oznámil, že příští rok letíme zase, takže asi nemám na vybranou.

Moje maminka to nebude číst ráda, ale chtěl bych tam příště zůstat přes Nový rok, protože jsem viděl videa z centra města a musí to tam být úžasné. Budu muset přemluvit také Oldu, jelikož říkal, že na Vánoce chce být doma :-D“

Další články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace